Ležím bezmocná na zemi a myslím na to, že jsem opět sama. Samota ničí duši, která je mým životem a já mám strach, že ze mne pomalu vyprchává.

Záhada bytí. Otázka, jež se dere na povrch a na níž nečeká žádná odpověď. Utrpení, jehož příčiny není vidno.

Jak se asi cítí flaksa masa pohozená napospas hyenám šílenství. Pohlcena čtyřmi stěnami, zbavena pohybu. Nemohoucí, nesvéprávná, bez odvolání.

Stroze zařízená místnost, křičící nuzotou, pouze umocňuje pocity zoufalství. Jsou tu mí mlčenliví společníci: ohmatané kusy nábytku, bez ladu a skladu poházené na vybledlém koberci, pošlapaném nouzí. Zrak bloudí, hledá záchytný bod. Oprýskaná omítka a sto let staré pavučiny. Odpadky válející se v tratolišti zbytků a hodokvasu krys mne naplňují otázkou: Kde to proboha jsem? Co se stalo s mým domovem?

Bolesti. Přicházejí stále častěji. Pohyb se stává neúnosným utrpením.

Snad dorazí ON.

Již několikrát mne našel, jak se válím ve vlastních zvratkách.

Styděla jsem se.

Bože, jak já se styděla.

„Ty špinavá děvko“, kopance byly mým odpuštěním za chóru spílání a puchu z chlastu. Pak vždy usnul… a já se pomočila.

Na druhý den se mnou chodil k lékaři. Výčitky hlodající rozum, slabá náplast na rány duše.

Modlím se za smrt.

Proč zrovna já, proč osud vybral zrovna pro mne tuto zkoušku nemohoucnosti?

Pořád sama.                                                    

Poslední dobou chodí stále později, jakoby se ani nechtěl vrátit domů.

Ta samota mne dovádí k šílenství.

Vedro, je tu strašný dusno, které dehydruje už tak dostatečně otupělý mozek. Nesnesitelná žízeň. Kdybych na něm nebyla tak závislá. Bez něj se už nemůžu ani vysrat. Trpělivě čekat až přijde a pomůže mi.                                                                              

Kdysi byl mým idolem. Nedělní výlety prodýchané svěží vůní stromů. Dokázal být až obdivuhodně zábavný. Ještě dnes slyším jeho veselý smích.

Pak přišlo stáří, které ukrojilo a zahodilo velký kus mého štěstí. Nemoce a problémy.

Již ke mne nebyl tak pozorný. Jeho láska se rozpustila v tom moři starostí a problémů, které má nemohoucnost přinesla.

Vítr si pohrává se záclonou, jako by se jí snažil v nepravidelných závanech probudit k životu, nebo vyburcovat z letargie nicnedělání. Vždyť její veškerá náplň je pouze viset a chránit chatrnou síťovinou soukromí, před zraky ostatních. Pobízena však čas od času, odkrývá nějaké to tajemství  a způsobuje svým dobrodincům nejednu pernou chvilku studu.

Připadám si jako ta záclona. Stále stejný pokoj, stále stejný výhled z okna. Jen v občasných závanech špatného svědomí, nebo snad ve chvilkovém  záchvatu odpovědnosti, dostanu alespoň drobečky odpadlé z krajíce jeho času.

Bože zase ta bolest. Tisíce drobných nožů se snaží rozřezat mé útroby a má beznaděj je nedokáže zastavit. Beznaděj stáří, zoufalsví jež se na někom podepíše více a na někom méně.

On jakoby nestárl. Zatímco u mne vystupovaly šediny, čím dál tím více okázale, u něho se objevilo pouze několik malých vrásek. Jako by se pro něj čas zastavil. Tajemství života jež pro mne zůstalo upřeno.

Mezi námi narůstala propast, jež čím dál tím více byla do očí.

Zas slyším jeho kroky. Je to útěcha nebo děs. Není sám, vedle něho, rozeznávám vyšší, skřehotavý hlásek. Reakce přišla jako blesk. Záchvat vzteku, když zjistil, že místo příjemného rozptýlení nastává chvíle povinností.  Opojení alkoholem zatemnilo mysl a našeptávalo provokace temna. Nic naplat, že jsem ležela bezmocná na podlaze a hleděla na něj s prosebným výrazem v očích doufaje pomoci, k bolesti stálé se přidávala bolest z jeho kopanců msty, kterými doprovázel svůj výlev.

Probral se nad ránem a z jeho dechu byla cítit vůně opojení. Očima, které se pomalu čistili od kalu včerejšího večera pohlédl na mé nemohoucí tělo. Nevím zda z jeho výrazu čišel stud, lítost či prosba o odpuštění. Uchopil mne a položil na pohovku. Otočil se na probouzející se ženu: „ Musíme k lékaři, takový záchvat ještě neměla!“ Pak jsem ztratila vědomí.

Stál u mé hlavy. Hladil ji a  snažil se nasadit co nejvlídnější usměv. „Neboj se určitě se to zlepší, teď dostaneš něco na bolest a chvíli se prospíš.“ Muž v bílém plášti mi vpíchl injekci a svět se začal opět halit mlhou.

Mladý asi třicetiletý muž opouštěl kliniku se smíšenými pocity.

"Ne, určitě už nebylo jiné východisko, takhle se alespoň  nebude trápit."

Kráčel ulicí a za jeho zády zůstávaly světla veterinární ordinace, kde dva muži v bílém nakládali tělo Německého ovčáka do černého igelitového pytle určeného pro odvoz do kafilerky.