|
| |
 |
Otevřené okno
Autor: origo (Občasný) - publikováno 3.11.2000 (19:01:56), v časopise 6.11.2000
|
|  |
Často ve svém okně sedávám
a čekám jako všichni lidé.
Však na co tady tedy čekám?
Snad na to, co ve mně zbyde,
když po objetí blesků, hromů,
listů a po polibcích deště,
já odejdu z tohoto domu,
snad půjdu mezi lidi ještě.
Svou žízeň po kráse hasím
svěžestí slunce úsvitu
Ač podstatu žití stále nevím,
přesto poddávám se tomu pocitu.
Oči jako hvězdy po nebi
hustě rozsety byly temnotou.
Tady není stesků, není chudoby,
vše zde určeno je svou hodnotou.
Šeptají louky, které pírka
ptáků jemně verši popsala,
že i rok zdá se zde být chvilka,
že jen tady smysl Země dostala.
Otvírám svou náruč větru,
co stránky života mi otáčí.
V zimě v pavučině svetru,
na jaře pak lístky květů postačí,
když v tomhle živém rozhovoru
duše mé či mého okna s přírodou
půjdem, zda chceš, někam spolu
na stanici konečnou...
Tmou, tmou, tmou...
Pak, jestli budeš chtít,
můžem deštěm spolu žít
Můžem klíčem, co prostý zdá se,
klíčem lásky okna otevřít...
... a v tom našem okně duší spolu náruč větru otevřít...
|
|
|
