V chladné záři měsíce jevilo se všechno jakoby strnulé...

V okolí statku k večeru 

teprve ustala bouře.

Z otevřené brány dýchala těžká vůně slámy, mrvy

a dobytčího potu.

Směsice vůní spolu s ozónem dráždila chřípí,

když jsme tudy procházeli.

Drželi jsme se za ruce, oči byly možná vlhké

– však měsíc citům nehoví...

Ani slůvko nerozťalo posvátnou noc.

V dálce, až kdesi za tušeným západním obzorem,

hřměly motory strojů při noční práci.

Byl čas žní...

Přízračné nebe s embryi hvězd právě odkládalo

závoje stkané z mlh a oparu,

které snad měly přikrýt před usnutím

kraj při Tiché Orlici

A naše duše, zjitřené okolní scenérií,

nyní ještě intenzivněji si uvědomily

váhu dní nadcházejících.

Jak přečkat odloučení, co počít,

když podzim do nitra se vkrádá?

Nad ránem pak vystřízlivěli jsme

z opilosti svojí, tak hořce melancholické...

A v přízračném světle slyšeli jsme zmučené steny

košikářských vrb, poryvy větru zmítaných.

Kolik zářných jiter a žhnoucích slunce západů

přijde mi nadarmo spatřit v létech budoucích?

Kolik nádherných krajů a významných měst?

Vždyť kdybych nakrásně i tisíc pocitů sám měl

– k čemu to, komu je svěřit, snad kromě                                       hvězd?

8. února 2001

Volně podle Liou Junga (XI. stol.)