Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
God meeting
Autor: Marr_Liss (Občasný) - publikováno 20.11.2000 (19:42:32), v časopise 22.11.2000

Stál jsem na úpatí velké hory a poslouchal hrom vzdálené bouře. V tu chvíli jsem si uvědomil svou malost, přál jsem si se schovat, ale nešlo to, protože jsem se bál pohnout. Strach mi svazoval nohy, ale nesvazoval myšlení a v tu chvíli na mě dolehla velikost a všemohoucnost Boha.
Konečně jsem se odvážil hnout. Otočil jsem se a uviděl starce, který sedí za mnou na zemi a pozoruje mě. Seděl se zkříženýma nohama a ruce měl položené na kolenou. Byl zahalen v šedivém plášti a vedle sebe měl dlouhou hůl. Jeho obličej vypadal velice staře, jako bych viděl samotnou věčnost.
Když promluvil, jeho slova mě přimrazila k zemi, nemohl jsem odejít a proto jsem předstíral, že ho poslouchám. Ve skutečnosti jsem jeho slovům nevěnoval sebemenší pozornost. Nechtěl jsem poslouchat, chtěl jsem odejít, ale ona neznámá síla jeho slov mě srazila na kolena. Ten stařec mi vyprávěl velmi starý příběh ve kterém byla pravda tak veliká, že mě donutila zůstat. Měl jsem pocit, že ten příběh znám, ale stále mě překvapovaly situace, které se v něm odehrávaly. Mé smysly mě zrazovaly, ale já stále poslouchal, vyprávěl o dobách kdy lidé ještě věřili v Boha, o dobách, kdy Jeho přítomnost byla evidentní. Byl to příběh o hledání sama sebe, příběh o porozumění a pochopení vlastního já. Byl jsem uzavírán do vlastních pocitů, až jsem se vžil do role lidí té doby, měl jsem pocit že žiji, že rostu, že mnou prostupuje láska a víra toho muže, ale realita se začala náhle měnit, okolí se začalo vlnit, tak nějak kroutit a svíjet jak ve smrtelné křeči. Už jsem přestal vnímat cokoli jiného než Příběh. Stařec vyprávěl a já mu naslouchal. Najednou to víření kolem mne ustalo a já stál sám, slyšel jsem však stále starcův hlas. Tiše, snad jen v mé mysli, ale slyšel.
Rozhlédl jsem se a zpozoroval, že již nestojím pod horou, ale uprostřed kostela. Tichem jsem slyšel chorál, hlavně ale kněze. Stál v kazatelně a křičel slova kterým jsem nerozuměl, ale chápal jsem je jako realitu jsoucna. Ten muž kázal o lásce, kráse a poznání nejvyššího principu. Zapomněl však lidem říct kde hledat ten princip. Nejspíš to ani sám nevěděl, věděl jen jak zlákat lidi k placení odpustků a daní. A tu jsem si uvědomil že nejsem v době kdy byl Bůh živý, ale v době, kdy si lidé mysleli že žije. Pocítil jsem k tomu lháři nenávist. Vždyť to by obyčejný smrtelník který zotročoval lidi ve jménu Boha. Ten člověk nebyl světec, ale jen sluha. Jen sluha něčeho, co nikdy neviděl a snad ani nedoufal že uvidí. A možná ani nevěřil. Chtěl jsem ho zabít, zabít abych neslyšel jeho lživá slova a začal jsem hledat nějakou zbraň. Hledal jsem a našel kámen. Zvedl ho a všiml si, že to není kámen, ale úlomek chrámové klenby. Uvědomil jsem si, že jako tento kostel tak i víra se rozpadá na kousky a lidé začínají procitat ze snu zvaného víra v Boha. Mou nenávist ale tato myšlenka neutišila, pouze ji prohloubila a já jsem chtěl ten kousek víry mrštit po tom lháři v taláru a ukončit tím jeho mámení. Když jsem ale pohlédl na svůj cíl, zjistil jsem, že to já stojím v kazatelně a kážu o věcech o kterých nic nevím. To mě dohnalo k zuřivosti a já hodil. Když zasáhl svůj cíl, pocítil jsem prudkou bolest. Já totiž ten maličký kousek ohromného kostela hodil proti svému druhému já. Cítil jsem jak se mi podlamují kolena a propadám se do neznámé temnoty. Ve snu jsem měl pocit že letím, mé tělo se vznášelo v prázdnu a tu jsem se ocitl zase pod horou. Ležel jsem na trávě, cítil teplou krev stékající mi po spánku a zamlženým zrakem viděl jakousi cizí tvář. Ne nebyl to cizí člověk, rozpoznal jsem vrásčitý obličej starce. Omýval mé zranění na hlavě a z jeho rukou bylo cítit příjemné teplo. Náhle jsem měl pocit, že to on je Bůh. Vždyť to on mi dovolil pocítit bolest poznání. A já pocítil, že i stařec je zraněn, on však měl zranění větší než já a trpěl tisíckrát víc. On totiž umíral. Kdo ho zabíjel, to jsem nevěděl, věděl jsem jen, že trpí. Trpí nedostatkem víry, dobra a lásky. Fyzická bolest mě již dávno opustila, ale pocítil jsem ještě větší bolest a tou byla bolest v duši. Pokusil jsem se zvednout ale klesl v křeči, stařec mne již nepodepřel. Viděl jsem jak odchází směrem ke slunci. Uvědomil jsem si, že i já se právě stal jeho vrahem. Já byl ta pověstná poslední kapka v poháru. Necítil jsem smutek, ani soucit, jen vztek sám na sebe, že jsem nedokázal pomoci. Pocity v mé hlavě vířily a já se rozhodl rychle zapomenout na výlet do minulosti i na toho podivného muže. Zapomenout na všechno a předstírat i sám sobě že to byl jen sen. Vždyť pravdě by stejně nikdo neuvěřil, možná ani já sám. Zapomenout a být zapomenut
Uvědomil jsem si, že jsem stejný jako ostatní – ubožák, ztracen ve světě iluzí. Shrbená postava Boha se mi ztratila v posledních paprscích zapadajícího slunce. Věděl jsem že ode mě odešel již navždy. Osaměl jsem pod horou a znovu se zaposlouchal do hromu. Bouře přicházela.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter