Stařec
Přišel podzim
a dny se zkrátily
na dlouhé sluneční paprsky.
Zbyly jen matné vzpomínky.
Vzpomínky na jaro,
na dětský smích,
na malá poupata,
co jdou vstříc slunci,
které podává jim ruce své.

Vzpomínky na léto,
na žár,
co spaloval
mé srdce
a na dlaně,
co hladily
mou tvář.

Strom, co rostl z vlahé půdy,
kvetl do krásy ten,
co silný byl a hrdý,
zde seschlý stojí
na chladivé pláni.
Slunce mé,
proč odcházíš?
Proč nevracíš se zpět!

Jen vítr
odvává zbytky mého mládí
a já vím, co příjde nyní.
Už cítím,
jak mé tělo chladne.

Slunce se mi již
ztrácí v mlze.
Vločky se třpytí
v povětří
a dopadají
na mou kůru.
Ach, jak jsou krásné
a přec tak nelítostné.

Vítr již sílí a bílí druhové
se točí v děsivém tanci.
Zima již popadla zlaté žezlo,
co třpytí se hned
v chladivých diamantech.
Větřík ten,
co kdysi byl tak milý,
s ledovým nádechem
ovanul mou tvář
posetou rýhami let.

Vím, že mé kořeny
nejsou již tak pevné,
jak bývaly dřív.
Až příjde vichřice,
já však budu stát.
Stát vzpříma,
sněhové bouři vstříc.
Budu znovu pln síly
a mlád.
Naposled.