1

Píši vám to bez bázně a touhy býti světcem,
Neb stranit lidské hlouposti už více se mi nechce
Co způsobit verš dovede když jakosti je malé,
Seznáte dřív, než dalším stránkám navždy dáte vale.

Ta dnešní story křehká je jak tenoučké sklo baňky,
Leč její fluidum vyprchá, než zaschly by dvě kaňky.
On vysoký byl celý metr a devadesát dílů,
Svaly přes celá záda měl a v pažích velkou sílu.

Když pohled upřel na ženu, tu znejistěla trapně,
Jak zkoumavý zrak svůdníka odrazil se až na dně.
Je vidět tedy beze srandy, že muž byl zřejmě skvělý,
Jen život kope jámy tam, kde chodník byl vždy celý.

To jemu jednou stalo se, co nikdy neměl zažít,
Když zmámenou zas ženštinu pokládal v mladý pažit.
Byv uchvácen bezezbytku krásou jejího těla,
Sám nedal pozor že má paty kde mít by je neměla.

Jen co se jeho okamžik přiblížil k svému cíli,
Nedala dívka nohy pryč, podržela je tam chvíli.
Tak stalo se, že ve chvíli, kdy opustit chtěl ženu,
Nedoved´ cíle toho dojít, by u úst měl i pěnu.

Ten problém, když jej pomíjel, byl věru ještě malý
Však záhy začal přibývat, měl oči, ruce, svaly.
Tak sotva sto dnů od chvilky, kdy bičem mrskla buňka,
Ta milá jeho nemile mu do sluchátka kuňká.

Co předmětem je hovoru, to nasnadě je jistě,
Prošvihla termín a nyní - chraň muže Bože, Kriste.
Tak floutek druhdy veselý, co životem plul snadno,
Už s první větou něžných úst propadl se až na dno.

Jak rozhovor se vyvíjel, sílilo dusné klima,
Kde kvetl kdysi žhavý cit teď kosí jej jen zima.
Co mělo krásné letní noci být jen radostí letmou,
Jsou ostré meče z oceli, jež všechna pouta přetnou.

Než nadechl se sameček svou trošku semlít v mlýnu,
Semlela ona v detailu co zasel v jejím klínu.
On se jí zprudka ohradil, jak jedná se mu hnusí,
Však ona káže bouřlivě, že vzít si ji hned musí.

Tak lapen podle ve chvíli, kdy světa si chtěl užít,
Zaplatit zkusí nastokrát, však stále bude dlužit.
Když vrchol těla nestačí a jeden chce hned více,
Tu druhému děs uhasí života všechny svíce.

Ten toužil jenom po kráse a tělech v křeči slasti,
Ta pro závoj a prsten zlatý, stražila svoje pasti.
Však neřekla mu v šest hodin, že v sedm chce být matkou,
I změnila se stálost žití v nerovnováhu vratkou.

Synu, tys´ který probudil ten život v těle cizím,
Byv chtíčem veden za cílem, nikoliv citem ryzím.
Již drahé látky oděly tu dívku jménem Lidka,
Zde čeká na svůj okamžik pestrá svatební kytka.

Bezbřehé je dnes veselí i ženich smíchem září,
To nevěsta jej mile svádí svou přepůvabnou tváří.
Však jeden den, jen jediný života tvého středem,
Ty druhé budou šedou mlhou, to víte oba předem.

Co čeká párek bláhový, jenž zvyk si plete s láskou,
Pro jeden život mařit dva je trestuhodnou maskou.
Však žena když je zchvácena tou vizí pout dvou rodů,
Nechtěla v sobě nalézt sílu darem dát mu svobodu.

Muž dnes staví se snaživým, když děkovat jde matce,
Co ženou z dívky stala se, když dítě přišlo hladce.
Ne z povinnosti, ne z lásky, však ze soucitu chce tě,
Hle, zpitomělí rodiče objímat přišli zetě.

Ten veden zvykem dobovým, co zaslech´ v baru často,
Zakoupil šperk za tisíce a zvadlou kytku za sto.
To gesto lásky, pokory však falešné je jasně,
Vždyť v křeči jeho úsměvu nebylo spatřit dásně.

Již nemá času přehršel, rozehrát spěchá gambit,
Z dobytku bytek stvořit chce, by nemusel se hanbit.
Tak na dva dny a dvě noci rozkmital svoje klouby,
Však z jedné mísy ostudy chceš čtyři mísy chlouby?

Netřeba mysli génia, když dumat jdeš o světě,
Jak tečky tři namísto jedné v té osudové větě.
Dny plynou jako druhé dny a zvykli jste si lehce,
Že on chce něco důvod je, proč ona to zas nechce.

Však víme již, že bez srdce je každý vztah jen stahem,
Tak směšným tělem hubeným byť i v kabátu drahém.
Kdo ví to jistě zda to byl on a nebo vůle její,
Co způsobilo, že spolu ti dva u stolu nejí.

Ten třetí ještě neví nic, co vědět bude jednou,
Až jiní cizí dva lidé si k němu doma sednou.
Proč odešli tak daleko, když byli si tak blízko,
Z výšek je mělo světlo hřát, však svítí příliš nízko.

Starý muž tiše vypráví ten příběh, co se vleče,
Chytrému špitni, blbce kopni, než sklenice přeteče.
Nasnadě bude každému, kdo přečet všechny řádky,
Že co se stalo stalo se a vzít to nelze zpátky.

Ta story přece křehká je jak tenoučké sklo baňky,
Hned zmizet může, vyprchá, než zaschly by dvě kaňky.
Ty život sám si nedáváš, tak nesmíš brát ho sobě,
Neb proto, žes tak učinil, rotovat budeš v hrobě.

Však svoboda, byť nabytá tak neskutečně lehce,
Podmíněna je zdravou větví, co neláme se křehce.
Již víme tedy, že chlapec, kdys neurvale zmámen,
Dnes pouhou hrstí popela, na které leží kámen.

Snad myslíte si o dívce, co příběhem jde s námi,
Že byla, či snad nebyla, lhostejným stínem dámy.
Snad končily by příběhy podle scénáře šťastně,
Kdyby dnes plytký ignorant neskládal tyto básně.

Popatřilo tak děvče jednou, když ráno čaj si vařilo,
Kterak se nechuť k žití dere, kde fortuně se dařilo.
To chladní muži zákona přišli jí sdělit rovně,
Že manžel drahý visí si na nedalekém stromě.

Tak zhanobená bez něho, pod tíhou krušných faktů,
Nechala sebe vyvanout do symfonických taktů.
A netrvalo by to tak dlouho, jsa přeci matkou s dětmi,
Už před devíti slokami byla tam na té větvi.

Starý muž tiše vypráví ten příběh, co se vleče,
Chytrému špitni, blbce kopni, než sklenice přeteče.
Nasnadě bude každému, kdo přečet všechny řádky,
Že co se stalo stalo se a vzít to nelze zpátky.

Muž dnes bezmála dospělý, co synem zdál se býti,
Jasně zazřel, že s jinými a jinde měl kdys´ žíti.
I zařekl se přepevně, až s dívkou lůžko zahřeje,
Radši jí nohy přiváže, by měl alespoň naděje.

A pro ostatní čtenáře těch hloupých, nudných rýmů,
Poučení tu naznačím, než rozplyne se v dýmu.
Když jeden láskou zahoří, je lepší volit slova,
Než paty pevně na hýždích, neb stane se to znova.

Možná se vám teď nelíbí, co plazí se tu nízko,
Jak schopni jsme se nesetkat, ač máme k sobě blízko.
Lepší  těšit se tělem druhým, když nechce jásat duše,
Než myslet, co si nemyslí, pak tlouci do něj hluše.

Však druhá strana mince je tu krásnější a ladná,
Když láska vzejde ve svalech, kde neklíčila žádná.
Ty svaly tlukou o žebra a tempo mají stejné,
Pak paty zůstanou kde jsou, což mělo by být zřejmé.