Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 20.4.
Marcela
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
OPĚT TUNELEM
Autor: MARTENS de Adaleans (Občasný) - publikováno 25.11.2000 (06:47:44), v časopise 1.12.2000
Opět tunelem
Přicházím domů, usedám a snažím se oprostit myšlenky od únavné reality všedního dne. Všechno na mne poslední dobou padá a tak musím najít útočiště tam, kde by jej každý druhý zajisté nehledal. Po chvilce soustředění se opět ocitám před velkými dubovými vraty, které se samy od sebe začínají otevírat, v momentě kdy k nim přicházím. Jsem na pokraji svých sil, ale do chodby za těmito vraty se musím dostat za každou cenu. Dává mi hodně zabrat, oprostit se od reálného života a vstoupit do kraje stínů.
Po nepatrné chvilce jsem tam. Vrata se jako vždy za mnou zavírají a já se ocitám v temném prostředí snad nekonečné chodby. Znovu podstupuji rituál rozsvěcení klik a když se ohlédnu vidím, že chodba nekončí tam, v místě kde jsem do ní vstoupil. Tento pohled nikdy nezapomenu. Je tak záhadný snad právě tím, že mne nutí k pocitu „Jednoho v nekonečnu“.
Znovu se otáčím a pomalými uváženými kroky se vydávám kupředu chodbou. Jdu pomalu a snažím se naslouchat všemu, co je slyšet.
„Ptáte se co slyším?“
Kroky své, které na kamenné podlaze jakoby na varhany hrály, dech, který se pomalu uvolňuje jak bublinka vzduchu na dně rybníka od nánosů bahna všedního dne a závan chladivého vzduchu, který se line chodbou. To vše momentálně slyším.
„Není toho málo?“
Může se to zdát, ale já vím, že to, co uslyším až vstoupím do některých z dveří, bude natolik zajímavé a zároveň možná nepopsatelné, že mi i toto málo v tomto okamžiku stačí.
Již pěknou chvíli jdu temnou chodbou aniž by se kterékoliv dveře jen pohnuly. Nemyslím si, že jsem nervózní, ale v duchu to tak cítím. Ovšem tento pocit rychle zaniká a to v okamžiku, kdy se přede mnou začínají otevírat dveře. Dnes poprvé od dob, kdy jsem začal navštěvovat tuto chodbu, se neotevírají jedny dveře, ale dvoje najednou. Musím se rychle rozhodnout, do kterých budu chtít vstoupit. Napadla mne zajímavá alternativa. Když se již přibližuji k oněm dveřím, jdu stále rovně a neuhýbám ani k těm nalevo ani napravo. Ocitám se ve středu – mezi oběma světy, které momentálně dělí jen a jen ta chodba.
Zatím se nesnažím otáčet hlavou a jen naslouchám, co bude slyšet z oněch světů. Ze světa po mé levé ruce slyším husy, ze světa po mé pravé ruce není slyšet nic.
Volba je dána. Otáčím se vlevo a vstupuji do kraje, který se mi připomíná někde v dálavě mých vzpomínek. Vstupuji na pastvinu, která se line v nerovném terénu až daleko na horizont. Husy, které jsem zmínil, drží formaci a přelétají mi vysoko nad hlavou. Jinak je krajina docela prázdná. Nikde ani živáčka a to mne nevím proč tak trochu děsí. Ještě chvíli stojím, sleduji zda se odněkud někdo neobjeví a pak se pomalu vracím zpět do temnoty chodby. Dveře se za mnou tentokrát nezavírají, což je další rozdíl od dřívějších návštěv tohoto prostoru.
Domnívám se, že oba prostory jsou nějakým způsobem propojeny, ale zjistit to mohu jedině za předpokladu, že vstoupím i do těch druhých dveří a zjistím co se za nimi skrývá. „Myšlenky putují z jednoho světa do druhého rychleji, než mé nohy mne tam odnesou.“
Proto ještě dříve než vstoupím do dalšího světa, který ode mne dělí – i když otevřené – dveře, začínám vnímat takové (rádo by řečené) fluidum, které odtamtud ke mně přichází. Lze to jen s obtížemi popsat.
Ticho střídají zvuky – jako z dálky přicházející, nejsou násilné ani jinak rušící a přesto upoutávající mou pozornost. Vnímám je již pěknou chvíli a nechám se unášet na jejich vlnách daleko do nitra tohoto světa.
Nyní, aniž bych to nějak ovládal, vstupuji do dveří a velmi pomalu i do prostoru za nimi. Oči mám přivřené, vnímám jen zvukovou stopu, která mne vede. Stoupám do mírného kopce a přemýšlím co uvidím, až dojdu na horizont. Přibližuji se opravdu velmi pomalu, což vnímám jako celou věčnost, ale zároveň si uvědomuji, že čas jako takový přestává mít pro mne jakýkoli význam, a tak jen stoupám a stoupám.
Horizont je již velmi blízko. Oblohu během okamžiku zahalila tma. Noc přišla jako mávnutím kouzelného proutku a já již vidím, co před mým zrakem skrýval onen kopec. Stojím vysoko nad velkoměstem. Sleduji z výše, do tmy oděné domy, ulice i celé čtvrti. Město spí a jak jeho strážní andělé světélkují pouliční lampy spolu s hvězdami na jasné obloze. Z výše se na něj snáší jemný opar, který zpívá svou ukolébavku a i mě se začíná chtít spát.
S chutí naslouchám těm něžným zvukům a pomalu se začínám otáčet zpět ke dveřím, kterými jsem sem přišel. Ochotně naslouchám, ale mé kroky jakoby vedl někdo jiný. Neodporuji ničemu, nechám se vést. Mám pocit, že se vznáším. Tak jsou mé kroky lehké.

Stojím opět v chodbě. Obé dveře se začínají zavírat, ale ony něžné zvuky, jak z velké dálky, slyším dál. Kliky pohasly a já pln nových dojmů, se navracím stejnou cestou, jakou jsem zde přišel, do náručí tíživé reality, do světa, který si může o takových zážitcích nechat jen zdát.

„Kdo dokáže číst mezi řádky, brzy zjistí, co vlastně skrývá a co je jeho duchovní podstatou.“
„Ten kdo to neumí, má možnost se alespoň na malý okamžik odpoutat od všední reality a nechat unášet svou fantazii na vlnách nevšedního vnímání našeho bytí.“


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter