SMS: od Sangrijka: Dneska je zvlastni den.......je mi......divne...Taky to citis?

SMS: od Kacenka: No, ani ne, proc? Co se deje milasku? Potrebujes pomoct? Jdem na sangrijku?:-))

SMS: od Sangrijka: Nevim, chci si povidat,tak jo,budem povidat u sangrijky.V pul pod prdelkou,ju?

SMS: od Kacenka: O.K.bude lip,uvidis,lasko.:-))

„Ahooooj.“

„Jdeš pozdě......jako vždycky.“

„Vždycky ne, myslím.“

„O.K., promiň, je mi fakt divně.“

„Co se děje?“

„Já Ti nevím, jdem? Pokecáme až tam,  zatím mluv Ty, jak se máš a vůbec....“

Cestou Kačka vyprávěla co škola, doma máma a Zuzka a vůbec. Když jsme usedly a objednaly si sangriji a k ní rovnou jednu Nicolu, Spustila jsem:

„Je divnej den, už od rána. Čekala jsem, že venku bude zima ......a nebyla, bylo docela teplo. Jak to, že je teplo, když je podzim? Pak na zastávce....nikdo tam nebyl, kromě jedný vietnamky se dvěma dětma se školníma taškama. Co tam dělali? Mají přece prázdniny ne? Je to podezřelý. V tramvaji bylo volno, dokonce jsem si i sedla....zvláštní.....a na to, že jsem jela dost pozdě, jsem přijela do práce včas, jak je to možný? A v práci.....celý ministerstvo úplně tichý, nikde ani noha, samozřejmě ani práce, nebezpečně prázdnej vzduch, všude....připomnělo mi to kostel.. Na obědě volno, k jídlu zase samý sračky, vzala jsem si studenej talíř nahoru, nechtěla jsem sedět v tý prázdný jídelně plný zaraženejch lidí, bylo mi z toho zle. Tak jsem radši jedla v kanclu, byl stejně tichej, i když mi tam řvalo rádio. Znáš ten pocit prázdna a vlezlýho strachu že se něco.... ten šutr v mysli co Ti brání se hnout, něco dělat, myslet na něco hezčího než na pohromy co Tě potkaly.“

Vypila jsem Nicolu a nasála trochu sangrijky.

„Práce pořád žádná nebyla a Péťa pracoval, neměl čas poslouchat moje nářky. Tak jsem přemejšlela. Nad životem, nad životem tam na ministerstvu, nad cestou do práce, kdy jsem viděla pod Muzeem nějakou sochu na zemi. Ne, na sochu to bylo nějaký divný a stáli okolo nějaký červený lidi se žlutým proužkem, ale nesahali na to. Asi něco natáčej.....ale kamery nikde... Až v práci jsem slyšela z rádia, že se tam nějakej mladej kluk upálil....fakt vypadal jak socha.......asi proto, že se z něj už nekouřilo a celý tělo i hlava vypadaly tak jednolitě, žádná barva, jen šedočerná, aspoň takhle na dálku to tak vypadalo. To Ti na pracovní morálce moc nepřidá, to byl taky zvláštní den. Nebo když jsem šla z práce a v Opletalce se najednou začalo střílet....byly to hrozně zvláštní zvuky, nikdy jsem je takhle naživo neslyšela, ještě že jsem byla teprv  za rohem, schovala jsem se za auto a připadala si trapně, možná jen něco padá ze střechy...někde...Až lidi co se schovávali ve vchodu jednoho domu naproti mě ujistili, že si nevymejšlím. Taky dost drsnej pocit, věř mi. Byla jsem pěkně rozklepaná když jsem pak šla okolo Janis mody a viděla tam toho postřelenýho cizince,..... chudák, prostě stál na špatným místě ve špatnou dobu. Smůla. To byl vůbec divnej měsíc. Myslím, že pár tejdnů na to jsme jeli s Péťou domů, nevím odkud. A na Malostranský tramvaj zastavila a dál nejela. Ale nebyl to výpadek proudu ani nehoda........byla to labuť. To jsem Ti nevyprávěla?“

Znova jsem nasála sangrijky a snědla pár jablek a banánů.

„No, asi letěla od Vltavy a neodhadla vejšku, zahákla se do vedení, visela tam za křídlo, živá a vyděšená, pořád tím druhým křídlem mávala, aby se udržela ve vzduchu, protože když klesla, asi si to křídlo pěkně lámala....muselo to hrozně bolet.....Sledovali jsme její zápas a pak záchranáře, kterejm to klasicky trvalo strašně dlouho, než jí dokázali odchytit v tom jejím zběsilém mávání, vyháknout a na plošině chytit tak, aby jí mohli předat veterináři. Byla jsem za ní hrozně šťastná, že jí zachránili, fakt jsem měla slzy v očích. No řekni, není to taky divný? Labuť ve vedení. Napadlo by Tě to? A vůbec, zvláštní věci se dějou, bojim se, co přijde zejtra. A pak že všude dobře, doma nejlíp.....divná Praha.“