Dcerka domluvila návštěvu u dědečka a babičky (nebo-li u mých rodičů, dále jen děda a babička)) na 12 hodinu v sobotu. O nás bez nás. Zvykám si. V sobotu jsem to nějak nestíhala a rodičům v 11hodin dopoledne zavolala, že přijedeme později. Matka procedila: "O kolik?" "Asi o půlhodiny." " Dobřřře." vztekle zadrnčela a sekla mi s telefonem. To mě nabudilo, netřeba mi adrenalinových sportů - mám rodiče. Celou cestu k nim jsem si chystala řeč, kde rodičům osvětlím, že jako dospělá si žiju svůj život a že se mnou sakra nemůžou pořád jednat jak s malým parchantem. Zřejmě jim to nanesu před odchodem, abychom se moc nepohádali. Dcera a já jsme dorazily v nahlášeném čase. Panelák, v němž rodiče bydlí, měl otevřené vchodové dveře, přesto dcera z důvodů, aby nám babička třeba nevyčinila, že jsme ji překvapily za dveřmi, dole zazvonila. "Kdo je?" "Ahoj babi, to jsme my." "Proč zvoníte,když je dole otevřeno?!"...no jo, prostě jeden se nezavděčí.
V bytě u rodičů-klasika.Za asistence neustále blafajícího psa, kterého nikdo nikdy nenapomene (on se na vás těšil a má z vás radost, podsouvá mu babička bohulibé důvody štěkání), jsme usazeny v obývacím pokoji. Děda zalezlý v kuchyni, věnuje se nám babička. Potěší hned první větou. Kritickým okem na mě pohlédne a radostně oznámí: " Jsi nějaká oteklá, není ti něco??" Napočítala jsem do deseti a odvětila, že ne. Babička pochopila, že dnes se se mnou asi nepohádá, obrátila tedy pozornost na dceru.
"Prosím tě, co si to furt děláš s vlasama? Takový pěkný vlasy si měla a takhle si je ničíš. A to vám v té škole dovolej? To nás by tenkrát vyrazili." Dcera je v tom šťastném věku, že jsou jí řeči dospělých (bohužel tím i moje), k smíchu, tak jen odvětí, že je jiná doba a dál to nerozebírá. Babička se cítí nesvá, vezme tady aspoň zavděk dědou, právě nakouknuvšímu do pokoje. "No, dědo, tak jim dej aspoň něco k pití!"
Děda zabručí:" Jo, všechno bude, já se neposeru. Co mě honíš?" Babička háže oči vsloup. Rychle předhazuji do pléna neožehavé téma jako je rozvod jedné herečky a na chvíli to zabere, babička se čílí na adresu jiné části společnosti, než jsou zrovna její rodinní příslušníci. Záhy děda přináší jídlo. Jen pro nás. Polykáme sousta za bdělého dozoru babičky a dědy (velmi příjemné, být to u cizích, myslím si, že nás sledují, abychom nešlohly příbory). Je ticho, přerušené jen občas cinknutím příboru o talíř. Nesnáším to. Kdyby aspoň hrála TV nebo rádio! Uááááá, prostě ne, děda prosadil už před několika lety , že se u jídla jen jí, žádné rádio, natož TV a protože jim samotným při jídle to ticho vadí, je to pravidlo jen pro návštěvy. K dovršení všeho si táta přinesl videokameru a hotovil se natáčet.
Dcera znechuceně odložila vidličku s otázkou:"Dědo , nechceš mě natáčet u jídla, že ne? Je to nechutný, to se nedělá." Babička, ač nejedla, se nadšeně přidala:" No vopravdu, kam na ty manýry chodíš?"
Děda vzplál vzteky:" Co to kecáte, dyk se podívejte do všech těch časopisů, co tak hltáte, tam jsou většinou ty celebrity u žrádla, co je na tom nechutnýho, měly byste vzpomínku, že bylo co žrát." Do debaty jsem nezasahovala a rychle jsem se snažila sprásknout ten zbytek na talíři, zbytky nelze nechávat, táta by si to vzal osobně. Děda zatím obhajoval filmování konzumace jídla slovy, že žrát je přece lidské. Nazíráno z tohoto úhlu pak ovšem můžeme děkovat, že nás překvapil s videokamerou jen u jídla. Jíme, jíme, za občasného povzbuzování babičky:"No tak jezte, jezte." Už jsem si zvykla, dřív jsem reagovala slovy, že přece jím, teď už prostě mlčím a jím. Je poměrně klid. Vzrušení nastane, když babička, sledujíc, jak pijeme čaj, obdivně řekne:" Že si to neosladíte, holky, jak to můžete pít hořký?" "My jsme zvyklý, mami." Děda:"Ále neboj se, já jim ten ovocnej čaj trošku osladil." Dcera:"Ovocnej? To je zelenej." Děda:"Jak to?To není ovocnej?" Babička:"Ne, to je zelenej." Děda, obrací se k babičce s podezřením v hlase:"Zelenej? A kde´s ho vzala?!" Babička, očividně se nějak smrskává, nicméně čelí výslechu hrdinně a pravdivě:"U tebe." Děda, překvapeně a rozhořčeně:" U mě, jo? Jak to, že se mi hrabeš ve věcech? No to je úžasný, já ani nevím, kde ten čaj je a ona to ví! Ona mi vůbec dělá věci! Koupí mi Miňonky, já si je schovám a když se po nich za dva dny shánim, tak tam nejsou, máma je sežrala." "Že tě huba nebolí, to už se nepochlubíš, že nabízíš nebo se dělíš jen o to, co ti nejede nebo nesmíš. Jo a řek´vám, jak mi k svátku koupil celej loveckej salám? Až když mi ho předával, tak si prej vzpomněl, že mám vysokej cholesterol. Musel se obětovat a sníst ho sám. A proč nemluvíš o...." ...a tak to jde celou dobu naší návštěvy.
Svoji připravenou plamennou řeč ohledně jejich zacházení se mnou jako s dítětem, odhazuji v dál, nemá smysl jim něco vysvětlovat, sami jsou jako děti. Už? ..nebo ještě...?
|