Ráno jsem - jako vícemene obvykle - vstal až na poslední chvily. Den ma jen 24 hodin a človek by se chtel venovat tolika věcem. Jedine místo odkud brát je spánek. Rychle jsem tedy něco málo zakous, připravil si svačinu, provedl běžnou ranní hygienu a upaloval do práce.
Na schodech jsem zaslechl podivné zvuky. Jak se ukázalo, můj krátkosrstý jezevčík. Takhle rano obvykle jeste nebýval vzhůru. Krátce jsem se na něj podíval - pár kroků a nakouknutí z chodby. Stál a poněkud kašlal, nebo kuckal. Až na ten kašlík vypadal na první pohled vcelku vpořádku.
Byl starý a vědel jsem, že jednoho dne - a že už to dlouho trvat nebude - zemře. Už sotva chodil a rozhodně neběhal jako zamlada. Ne, nebyl tlustý, zdegenerovány, nebo tak. Proste byl jen starý. Měl jsem ho rád a netěšil jsem se na chvíly kdy přijde nevyhnutelné, ale vědel jsem že to jednou prostě přijit musí, stejně jako i na mě jednou dojde.
V tu chvíly jsem zaváhal jen na okamžik - pět, nanejvýš deset vteřin jsem se zdržel, pozoroval a rychle uvažoval. Vědel jsem, že autobus do práce stíham jen tak tak, pokud vůbec. Pes opšt trochu zachrchlal a ja vypadl z dveří. Nepohladil jsem ho, nešel jsem k nemu, koukl jsem se na něj z deseti metrů a odešel. Při odchodu mi hlavou blesklo: co kdyby tohle byla ta chvíle? Co kdyby zemřel teť a tady? To ho necháš samotného? Ale rychle jsem tu myslenku zaplašil - před týdnem jsem s ním byl u veterináře a dnes odpoledne tam s ním zajdu znovu - ten jeho kašel se mi nelibí. Tak jsem uvažoval - později, vyřeším to pozdeji, všechno bude O.K. Když jsem zavíral branku, všechno uz jsem dávno pustil z hlavy. Běžel jsem na autobus a jako obvykle ho stihl jen tak tak.
Následoval obyčejný tuctový den v práci.
Když jsem se vracel domů, na ranní přihodu jsem nemyslel - od okamžiku kdy klaply vrátka jsem si na ni ani nevzpoměl. Matka byla v přizemí, v bratrově pokoji. Asi mluvila s jeho nastavajicí. Otevřela okno a řekla ať počkám - že mi otevře přední dveře (máme vepředu takovou tu kliku s koulí, běžně chodím okolo, přes zahradu). Napadlo me, že je to poněkud zbytečné - než otevře, obejdu to, ale poslušně jsem počkal - byla to jen chvilka. Ještě jednou jsem se s ní pozdravil ve dveřích, a začal se zouvat. Matka mi roztřeseným hlasem oznámila, že pes umřel. Očividně tak trochu s obavami a rádoby nenápadně sledovala mou reakci. Zeptal jsem se kdy. Prý dopoledne. Zeptal jsem se kde je. Prý v boudičce - od rána byl nějaký špatný, pak si s ním trochu povídala a hladila ho, načež šla věšet prádlo. On chvilku postával kolem, a pak si zalezl do své staré boudy a když po chvíly sla okolo, klidně v ní ležel - mrtvý.
Ve chvíly kdy mi to řikala jsem o tom moc nepřemýšlel - ani nechtěl přemýšlet. Schoval jsem si to napotom. To umím dobre. Nevím proc a jak, ale ty opravdu vážné věci se mě nikdy moc nedotýkaly - at byla situace jakokoliv zlá, když už zlá byla, byl jsem v klidu a dělal co se dalo - panikařit, bát se, nebo tak, to očividně nebyl můj styl - viděl jsem to tak, že mi to v dané situaci nepomůže a že si to vždycky můžu nechat na potom, až bude klid. Totéž i tentokrát. Šel jsem se podívat k boudičce. Můj starý přítel tam ležel. Nehybný, mrtvý. Pohladil jsem ho. Věděl jsem že je mrtvý, ale svým způsobem mi to stále ještě připadalo jaksi... neskutečné. Byl tady, tak známý a opravdový. Vždyť stačilo aby se jen pohnul. Ale on byl samozdřejmě "doopravdy mrtvý". Jemně jsem mu chtěl zavřít oči, tak jak jsem to párkrát viděl ve filmech - připadalo mi to vhodné. Lehce jsem mu sjel po hlavě, přes oci, jako bych ho hladil. Ale nepovedlo se - skutečnost je očividne jiná. Nejde to tak snadno. Nechtěl jsem tam trapčit a nasilým vytvářet nějaké hloupé nepatřičnosti s tělem mého starého společníka. Ještě jednou jsem ho pohladil, vzdychl a šel. Odložit věci, umýt se, najíst se. Tady uz zkrátka nešlo nic delat.
Pak jsem asi půl hodiny čekal - nechtěl jsem s čímkoliv začít než přijde otec. Měl jsem spoustu času na přemýšlení, ale stále jsem to odkládal - až pozdeji, v klidu, s odstupem. Kdyz přisel otec, odložil si, umyl se a najedl se, po chvály jsme šly kopat hrob na zahrádku. Vyndat tělo z boudy nebylo snadné. Bylo ztuhlé jako kámen. Víc mi tedy připomínalo zmražené kuře, tedy až na to, že mělo teplotu okolí a díky huňaté srsti se zdálo teplejší - bylo ovšem zhruba stejně ztuhlé jako to kuře. Nakonec jsme čelní stranu boudy vylomily. Nechtěl jsem mému přítely nečo zlomit... ale na druhou stranu vás zas musím uklidnit - neměl jsem z toho žádné trauma. Možná to zní blbě když se to takhle popisuje, ale bylo to prostě... normální.
Kopání hrobu pro mě bylo v určitém směru ulehčením - doposavad jsem si neuvědomoval jak přijemne to v takove situaci mlže být - človek prostě vypne, vezme lopatu a jede. Žádné přemýšlení, jasný cíl, správná věc, kterou je třeba udělat. Za půl hoďky byl odpovidajicí hrob vyhloubený. Zabalili jsme malé tělíčko do starých psích hadrů, jemně je uložily dolů a opatrně zaházely. Tím "praktická část" celé téhle zaležitosti skončila.
Zbývalo to težší - vyložit si co, jak a hlavně proč. V životě jsem se dopustil několika omylů, ale nepamatuju se na nějakou vec, které bych opravdu hluboce litoval, kdy bych vědel že něco takového bylo špatné a že já jsem ten, kdo to zavinil, kdo to nezvládl, kdo sam sebe nesnáší, za to co udelal. Tohle byla první taková záležitost - věc na které opravdu záleželo a já ji zoufale nezvládl, ikdyž jsem jasně vědel co se může stát a jaké to může mít důsledky... a teť jsem to už nemohl nijak napravit.
Trvalo to trochu dýl, ale nakonec jsem si nevyhnutelně uvedomil "co a proč". Zapoměl jsem zkrátka, co je duležité. Ve chvíly kdy mě muj starý přitel opravdu potřeboval, možna skutečne jedinkrát ve svém životě, ve chvíly kdy jsem se měl na všechno ostatní vykašlat jsem žalostně selhal. Nepřemýšlel jsem. Jednal jsem podle zažitého schématu. Vlastně jsem vůbec neuvažoval. Celá ta záležitost pro mě byla rozhodnutá dřív, než jsem s rozhodovaním vůbec stačil začít.
Můj pes pro mě znamenal moc. Když zemřel, bylo mu něco kolem 19 let. Mě v tu dobu 23. Prožil jsem s ním velkou část svého mládí, byl mým věrným průvodcem. To, že to vlastně byl podvraťák, že neposlouchal a byl tvrdohlavý nic nemění. Pozdě jsem si uvědomil, že to pro mě byla ta nejdůležitější živá bytost na světě. Matka, otec, bratr, sestra - nikdo pro mě ve skutečnosti neznamenal tolik co on. Oni byli prostě jen přibuzní, v jejich rodině jsem se narodil, s nimi jsem byl spřízněný. Ale on byl můj přítel. Jeho jsem si vybral, jako malý uzlíček přivezl domů... jako starého pohřbil. Trávil s ním osamotě dlouhé chvíle v lesích. Ale ve chvíly kdy mě skutečně potřeboval jsem nebyl tam kde jsem měl být. To je ta nejhorší věc, kterou jsem kdy udělal a se kterou budu muset žít. Utěchou pro mě je, že v té chvíly nebyl sám - byla tu moje matka, ta která ho krmila, ta kterou měl také rád a ona zas měla ráda jeho a on to jiste věděl. Nejspíš by se nic nezměnilo ani kdybych s ním byl. Dost možná, že si ve své poslední chvilce přal být sám, zemřít v ústraní, bez zvědavých zraků okukujících zda už je po něm, nebo ještě ne. Ale mšl jsem tam být.
Až pozdě jsem si uvedomil, co pro mě můj chlupatý společník znamenal. Zůstalo po něm v mém životě prázdné místo, které už nikdo nezaplní - protože ať už to bude kdokoliv, nebude tím, čím byl pro mě on. Ale i ve své poslední chvilce mi prokázal velkou službu. Poslední službu. Ukázal mi, co ve svetě je skutečně důležité. Když se teť podívám na náš život, je mi z něj špatně. Honíme se za věcmi které nemají žadný smysl, ani důležitost. Práce. Peníze. Důchodové zajištění. Sociální pojištění. Úřady. Povolení. Kariéra. Pracovní úkoly. Profesní úspěch. Kvalifikace. Vzdělání. Nic z tohodle ve skutečnosti není důležité - všechno tohle se dá získat, nebo ztratit, ale nic z toho nenahradí vědomí, že jste v onu chvíly nebyli tam kde jste být měly, neudělaly to, co bylo skutečně podstatné a důležité.
Jak to teť vidím, v životě záleží jen na pár "obyčejných" věcech: na tom co jste vy, kdo jsou vaši blízcí a zda dohromady máte dost pro nějaký ten skromný život. To jsou věci na kterých skutečně záleží. Ostatní je jen bezvýznamné šidítko té naší zkurvené spotřební společnosti. Celý svět je zaležitostí vztahu - vy a on. To co jste, čím můzete být a co pro sebe znamenáte. To je mé pouceni. Díky přitely. Nezapomenu.
A co vy? Přál bych vám, aby jste k podobnému zjištění nemusely dospět takovou cestou jako ja - ve chvíly kdy už je na některé věci neodvolatelně pozdě... ale kdo ví. Dokud se človeka určitá več netýká, je snadné nad tím prostě mávnout rukou... zvlašt když nám stále někdo tvrdí, co prý že je tak duležité... |