Nikomu jsem nevyhlásil válku,
tak zač to zbytečné násilí v mém srdci?
Proč mi je neustále odepírána
má prazákladní lidská touha létat?
Nevyhlásil jsem nikomu a ničemu válku,
a přesto mě zastínilo slunce.
Klepu se zimou,
zatímco ostatní se v klidu dál natírají
opalovacími krémy.
A v té chvíli, v té labuti,
v těch psychopatických hodinách,
které už nějakou tu leknutou rybu netikají,
jakoby se všichni naschvál podobali andělům,
andělům z prokletého, nedosažitelného nebe
okřídlených holících strojků.
Provokativně a drze si vykloubili krky,
aby své blonďaté kučeravé hlavičky
uložili ke spánku mezi křídla (mezi snové aleje,
mezi galaktické oči bdící nad Atlantídou,
mezi své sexi křidélka, kuřecí křidélka),
přičemž JÁ
mrznu ve stínu slunce
a s nedůvěrou doufám, že se snad znovu stane zázrak.