Baví se s ní za tmavých večerů. Nerozumím jejich podivnému rozhovoru, ale vím, že je dostala. Už je má ve své moci. Můžu prosit, můžu klít. Nadarmo. Je pozdě. Okouzlila je svým falešným úsměvem skrz zelený obličej ze skla. Omotala si je kolem prstu pevnou lihovou nití.

Nemůžu je v tom nechat. Podám jim pomocnou ruku. Podívají se na mně omámenýma zarudlýma očima a plivnou na ni. Nestojí o nabízenou pomoc. Jedině je můžu politovat, sklopit zrak a doufat, že zítra za nimi nepřijde. Přesně vím, jak to dopadne. Poštve je proti mě, bratrovi, nakonec i proti sobě. Až odejde budou se plazit po bytě a hledat něco k jídlu. Pak půjdou spát. K ránu se budou probouzet s pocitem úplného vysušení. Bude jim zle. Nebudou si uvědomovat hrůzu své naivní důvěřivosti.

Nachvíli budou zase se mnou. Všechni budeme vědět, co je příčinou jejich ranních nevolností. Nic na sobě nedám znát. To strašné tajemství pečlivě uschovám do nejvzdálenějšího místa své duše. Obleču se. Podívám se do zrcadla. Na svou utrpením pokřivenou tvář nanesu masku šťastné holky z normální rodiny.

Půjdu do školy a budu se usmívat.