|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Juliet ... |
Podpatkem mu drtila zápěstí. Pohupovala se v bocích, čímž mu záměrně působila větší bolest. On se svíjel na zemi a řval „ty krávo co si o sobě myslíš“. Sehnula se a přiložila mu pistoli k hlavě. „Ty zasranej kreténe, ty tvý sračky jsem poslouchala už dost dlouho.“ Přestal se vzpínat a mlčel. Tolik vzteku, tolik strachu v sobě ještě nikdy necítil. Zadíval se jí do očí. Vychladlé zelené oči „ty sráči“. Rozbrečela se „ty ubohej prolhanej sráči“. Nevěděla co dál. Odstoupila ke zdi a řekla „táhni do prdele“.
Posadil se, chytl se za ruku. Bolela ho, strašně ho bolela. V očích měl slzy. „Do hajzlu proč tohle všechno. Mohli jsme to vyřešit, všechno se dá vyřešit.“ Smutně se na něj podívala „běž už“. Vstal a zamířil ke dveřím. Otočil se, viděl jak drží hlavu v dlaních. Byla zničená, plakala, život ji bolel. „Mohli bychom začít znova. Vím, že jsem ti ublížil. Už se to nestane. Jsme jen lidi. Jsem jen člověk.“ Podívala se na něj, přihmouřila oči, nadechla se, zamířila a stiskla spoušť. Ještě a znova. Celkem šestkrát.
Dávala si pozor aby nešlápla do kaluže krve. Otevřela dveře. Chytla ho za nohy a odvlekla do ložnice. Uložila ho vedle těla malé blondýnky, které bylo oblečené jen do spodního prádla. Ze zásuvky vytáhla foťák. Pořídila tři snímky. Napadlo jí celý obraz zdramatizovat. Rozházela po tělech kytky, které od něho dostala minulý den. Nakonec vzala kapesník, namočila ho do krve a vedle těl pomalu napsala „IT COULD BE EASILY AN ORDINARY LIFE“. Jedinečný zvuk jejího foťáku se tentokrát ozval šestkrát.
Usmála se a z kabelky vytáhla mobil. „Na tu večeři s tebou půjdu. Těším se.“ Řekla něžně do telefonu.
|
... Romeo |
Už nějakou chvíli seděl na kraji postele a díval se skrz okno. Přemýšlel. Najednou se otočil a zařval „nehul mi tady kurva, kolikrát ti to budu říkat“. „Před chvílí ti to nevadilo“ uchichtla se. „Na ty tvý zasraný fóry fakt nemám náladu!“ Stáhla se. Típla cigaretu o noční stolek a odhodila ji na zem. „Doprdele co to děláš“ vyletěl na ni, popadl ji za vlasy a hodil ji na postel. Ležela tam nahá a rukama si kryla obličej. „Doprdele“ procedil skrz zuby „krávo“. „Promiň“ potáhla nosem a utřela si oči. Sedl si zpátky.
Přes rty mu přeběhl lehký úsměv. Najednou byl podzim. Teplý podzimní den v parku. Občas zafoukal vítr a občas se do tváře opřelo slunce. Šli, vlastně se brouzdali listím a povídali si. Smála se jeho vtipům, smála se jim už jen proto, že je vyslovil. Její zelené oči, bože jak krásně se smála. „Myslíš že je to navždycky?“ Bez váhání odpověděl „ať zemřu, jestli ne.“ Přestala se usmívat. „Takový věci nesmíš říkat“, tvářila se vyčítavě. „Neboj se sluníčko“ utěšoval jí. Pamatoval si každé slovo, které řekla. Vzpomínal...
„Co je, sakra“ vyrušila ho. „No tak, bav se se mnou“ nedala si pokoj. „Chceš kurva vědět co je se mnou? Nic, už není nic! Jsem hajzl! Jsem podělanej parchant, to je se mnou! Ale to skončilo.“ Posadila se. Chvíli trvalo, než se odvážila. „Cože? Chceš mi říct...? Nejsem ti dost dobrá? Co ti to proboha přelítlo přes nos?“ Smutně se usmál „oblíkni se a běž domů, prosím“. Ticho. „Tak táhni - doprdele! Já už dál nemůžu, já sem to takhle nechtěl, zasranej život!“ Zvedl se a odešel do koupelny. Ona zatím začala hledat kousky oblečení rozházeného kolem postele.
Díval se na sebe do zrcadla. Hnusil se sám sobě. Netušil proč zrovna dnes, vlastně ani nevěděl, kdy to začalo. Přemýšlel jak to napraví. Půjde to vůbec? Napustil si vodu do dlaní a opláchl oči. „Posral jsem to“ řekl potichu „dokonale jsem to posral“. Napadlo ho, že se za chvíli vrátí Juliet... V tu chvíli se z ložnice ozval výstřel, a ještě jeden. |
|
|
|