Měla jsem sen

že jak Peter Pan

za tou druhou hvězdou doprava

a pak pořád rovně

jsem šla, škopíčky vlny

škobrtavé, něhy uspěchané

záduchy odnikad

jsem z nebe sypala

na hlavu toho

co neuměl mít rád

A to on a už ne já

šel, pomalu, udiveně

a všude kolem něj

bylo jen bílo

v mlze té vlny se zamotal

v přadýnkách záludných

dech sotva popadal

jen pach vran

dokola kolem něj

jen hlas starých

opilých osamělců

a nejbližší stopa 

hodně daleko

bez jistoty

že je to stopa člověka

tak jak jsem to já

tisíckrát prožila.

A pak jsem za něj padala

padala, z té druhé hvězdy

napravo, a znova zbyl mi jen

nekonečný stesk

a nekonečná lítost

a nekonečný pád