Na dvou polštářích

ba ani pod dekou

nejde mi zamhouřit víčka.

Jak cizí

je můj vlastní pokoj,

jak je nevlídný.

Nejraději tak zalézt někam

do kouta

a tam

důstojně umřít.

Proč je vždycky všechno

jinak?

A proč koně umírají

tak podivně,

jakoby smířeni,

tak klidní... a moudří.

Co oni vědí co já ne?

OSUDE!

ty oplzlý starče

se svraštělou tváří

do které s gustem pilvnu!

Biju v tvá hubená prsa!

Nenávidím tě osude,

slyšíš?

I kdyby...

Odpověď se utopí

v mé prázdné duši.