Žebra mých dnů jsou ryta hříchem,

laciná děvka minulost

vybledle svádí rybím břichem;

vzpomínky v krku vzpříčí kost.

Křikem mne léčíš, bolíš tichem,

na zimu zaváříme zlost,

hledáme páry v počtu lichém,

zpod zvratek úpí nevinnost.

Nejsem co chceš, co jsem je málo,

zprznit jsem stačil, co se dalo,

v lahvi teď hledám odpustky.

Zbavení viny nenastalo,

šanci má, zdá se, míň než malou

a hořkost čeká přírůstky.