Přijde čas, kdy řeky se budou klubat hned za vraty z vajíček stejně barevných jak dívky s mejkapy
tam kde je teď pěšinka a japonská třešeň budou ležet vesla naší pramice, tak široká tak oblá bude, pro dvě těla
žádná podměrečná rybka nejsem, žádných trapných devadesát, šedesát, devadesát
těch slepých ramen, těch slepých očí na dnech řek co dospějí ke svému vzkříšení
ryby už nedýchají
to jak se těší až celý svět bude jedna krásná zelená řeka. Ta řeka mého mládí, ta, která zapomněla má první tempa jen co poprvé zprudka vydechla. I já pomalu přestávám dýchat když do pramice až na dno uléhám
oblá jak kapřík oblázky na dně okruží studně okov s dlaněmi ať napiješ se
před svou poutí po polednících řek. A mosty budou zbytečné v tom světě
který jak řeka poteče.
|