|
| |
 |
|  |
NEČEKANÝ KONEC ZÁHADY
„Takže vy byste rádi znali skutečnost, jak jsem prošla labyrintem?“ zbytečně se otázala Evička. Tak tedy poslouchejte:
„Když jsem si vzpomněla na kruhy v té zadní chodbě, šla jsem k nim, abych si ověřila okamžitý nápad. Ten nápad byl lichý, ale do chodeb jsem se stejně dostala.“
„V okamžiku, kdy jsem vstoupila do kamennými bloky obkládané chodby, podívala jsem se na zem a vzpomněla si na ranná dětská léta.“
„Katko, určitě pamatuješ, jak se skáče panák.“
„Takový panák tam byl na podlaze, i když nevím jestli náhodou nebyl jen v mé představě. Prostě jsem začala skákat a tu najednou se jeden kámen nepatrně zasunul do podlahy. Abych neupadla, chytila jsem se kruhu a najednou byla všude tma.“ nepřesvědčivě, jako by záměrně něco vynechala, zato s dokonalým hereckým talentem provádí Evička ostatní dějem.
„Rozsvítila jsem baterku a nestačila se divit. Byla jsem v krátké chodbě, která mne přivedla do nějaké místnosti, plné různých skleněných misek, trubiček a kádinek. Uprostřed bylo velké ohniště a na něm kotel jak pro gardu vojáků. Všude neskutečný nepořádek byl důkazem toho, že tuto místnost již dlouho nikdo nenavštívil. Prošla jsem jí dokola a najednou uviděla starou almaru. Její přední a zadní část chyběli, zato poličky tam byli. Mrkla jsem na všechno to harampádí a tu si najednou uvědomila, že za skříní není zeď, ale další chodba. Moc jsem neváhala a poličky strhla stranou. Chodba se několikrát zalomila až jsem došla k točitému schodišti. Cesta vzhůru byla nekonečná. Kdybych necítila závan čerstvého vzduchu, asi bych to vzdala, ale když jsem konečně vystoupila na poslední schod, došlo mi, že legenda je jen legendou. Dlouhá rovná chodba, jako ta u obrazu, dveře po obou stranách a já jdu v ní. Konec chodby a překvapení. Na stěně visí obraz v životní velikosti a na něm, i přes tu špínu pohledné mladá dívka.“
„Vzpomněla jsem si na způsob, jak očistit obraz od prachu a tak jsem párkrát poklepala pěstí o rám. Prach se začal snášet k zemi a já stále o kraj obrazu opřena zjišťuji, že se toto dílo pohybuje. Zatlačila jsem tedy silněji a obraz se dal do pohybu. Jeho neviditelný středový pant mi umožnil vstoupit do chodby, kterou jsem už dobře znala. Kameny na zemi a díra ve zdi toho byli důkazem. Pak jsem již s klidným srdcem přišla až do haly, kde jste mne objevili.“ s úklonem jak na jevišti, ukončila tuto rozpravu.
Chvíli bylo ticho, zřejmě si každý skládal všechny detaily do sebe, až se najednou Petr postavil a řekl: „Za mnou!“
V poklusu všichni zaútočili na dveře pod schody. Na konci chodby je čekal obraz, který ještě neviděli. Na místo prince se na ně usmívala mladá, vskutku krásná dívenka.
Petrovi to nedalo a začal zjišťovat způsob uchycení obrazu. Jen co se ho však dotknul, obraz zapadnul do neznámého zámku.
„Cvak…“
„Ale co jsi to provedl?“ nešťastně se ozvala Eva. Teď už vám nebudu moct ukázat zbytek.
„No, co už včil?“ pronesla Katka.
„Tak snad aby jste rovnou zazdili i tu díru ve zdi, nemyslíte?“
Martin začal vkládat kameny zpět do zdi a když Petr uviděl, že to myslí vážně, začal mu pomáhat. Holky tam jen tak stály a pozorovaly mizející otvor do podzemí.
„My o něm víme a dívka na obraze nikam neukazuje.“ „Třeba to příští rok zase otevřeme a budeme pátrat dál.“
Tímto dialogem ukončila Eva pouť podzemím.
Další dny se nesly v duchu nových tradic.
Přes den průvodcovská činnost,
večer rytíři a bílé paní,
a v noci? – Líbezné milování.
A tímto veršem, končím tento příběh.
MARTENS de Adaleans Vlll.–Xl.2000
|
|
|
