A dívka kráčela po šachovnici bez věže a krále, trhala černé a bílé květiny, ve vlasech měla jednu bílou. Něžně a smutně se usmívala na věneček, který pletla za chůze. Mysl měla plnou zmatených myšlenek. Byla šťastná a čistá. Pár okvětních lístků jí pohladilo po bříšku a nohách schovaných do bílých šatů, dopadly na zem. Pocit doteku zůstal. Odešel až za pár minut. Odešel tak proč vzpomínky zůstávají? Vznášela se dál po louce jako víla. Bláznivě se dívala do prázdna, hledala střípky sama sebe.