V unavené šedi nočních argumentací,

skrývám svou tvář před realitou,

je půl šesté a ty nejdeš spát...

s hlavou  do polštáře zabořenou,

do vzpomínek tiše sobě lhát...

Je půl sedmé a ty vstáváš, aby vynadals mi,

jak to zase vypadá ta kuchyň,

a já nikoliv bez námahy,

sobě zakrývám, že  lehce trpím...

Je půl osmé , ve dveřích ještě vyčteš mi,

mé poslední manžely a milence,

které před dvaceti lety,

schovávala jsem za ubrousky,

do naší květinové kredence.

Je půl deváté, měla jsem být v práci,

tužby nahé na  koberci,

který nechal  jsi mi v předsíni

předstírají šťastnou mysl,

za pět hodin vrátíš se ,

s kým a kdes to navždy zkysl....?