II.část
Vzduch byl prosycen jarem a směs vůní volně kvetoucích rostlin silně připomínala situaci těsně po zdařilé explozi ve velkoskladu parfumérie. Náš hrdina se mohutně nadechl a v tříčtvrtečním rytmu pomalu kráčel vstříc zastávce tramvaje. Již při prvním pohledu k ostrůvku pochopil, že hromadná doprava se dnešní den úplně striktně nedrží jízdního řádu, neboť několik desítek zraněných shozených z nástupní plochy silnějšími spoluobčany se marně snažilo odplížit z dosahu projíždějících automobilů a mladší ročníky se pokoušeli dosáhnout kýženého přemístění k cíli své cesty poněkud riskantním naskakováním na střechy vozidel. "Copak, Indiáni vytrhali koleje?" oslovil rozšafně muže vyšplhavšího na sloup veřejného osvětlení nad hlavy zástupu. "Máte velmi nevkusný způsob humoru, pane." děl muž rozzlobeně. Ale to se již kolem přehnala skupina osmahlých bojovníků na tryskem uhánějících malých koních, jejíž válečný ryk byl přehlušován pouze cinkotem rozřezaných dlouhých pásů kovu ve vozících ořemi tažených a očividně nabírala směr k nejbližší sběrně.
"Zase Šošoni", řekl lakonicky visící muž, "Přijměte moji omluvu." "Ano, jejich válečné malování je nezaměnitelné", odvětil Valerián, sledujíce zrakem odjíždějící skupinu. "Myslím, že dám přednost dopravě po vlastní ose", a věnoval úsměv plný pochopení vytrvalému čekateli. Poté odkráčel.
Přenesme se nyní o několik krátkých časových úseků dále. Valeriánova taneční chůze pomalu začíná těžknout a stává se méně rytmickou. Již pochopil, že to není vlivem nedostatečné fyzické kondice, alébrž že tento stav má na svědomí obuv, která nesprávným způsobem obepíná nejspodnější část jeho dolních končetin. Na tomto místě je třeba podotknout věc, o níž jsme se dosud nezmínili. Valeriánův otec, pan Lodyha starší, kdysi uzavřel pevné přátelství s majitelem obuvnické firmy Chicken eye, který mu finančně vypomohl v jeho podnikatelských začátcích, a Valerián, jakožto pokračovatel tohoto svazku se zavázal k bezplatné funkci zkušebního chodce pro obuv této firmy. I když to bylo velice riskantní a nebezpečné, jeho touha po dobrodružství byla ukájena i při tak běžné činnosti, jako je chůze. Proto i teď drsně setře slzy bolesti, a hrdě pokračuje několik kroků na svou pravidelnou dopolední svačinu do domácké restaurace umístěné na okraji města, která nese název "Blueberry Hill" a prostým lidem je spíše nazývána "U Loupežníka". Zde Valerián pojedl notný kus zrajícího sýra, o jehož uzrálosti svědčí fakt, že se nejenom vlnil do tónů písně linoucí se z reproduktorů umístěných nad barem, ale pokusil se na hladkém povrchu talíře o několik piruet a celou sérii zakončil dvojitým Salchovem, přičemž většina hostů - kromě bezdomovce lačně postávajícího v rohu - ve spěchu opustila restauraci. Valerián zapil porci řádným douškem výborně vychlazeného podmáslí a vyšel z lokálu. Spatřeje stařenku táhnoucí těžkou nákupní tašku z blízkého supermarketu, jeho srdce pookřálo vidinou dobrého skutku. "Mohu vám pomoci, paní?", děl mírně. Stařenka neodpověděla a šourala se dál. Usoudil, že její sluchový orgán již prošel svým zenitem a proto k ní přistoupil blíže a znovu hlasitěji zopakoval svou otázku. Aroma Valeriánovi svačiny zasáhlo dobrou ženu přímo do obličeje a její tvář dostala barvu podzimní louky. Poté omdlela. Valerián ji nechal svému osudu, neboť byl vychován, že pomáhat se má jen lidem, kteří se na nabídku k pomoci vysloví kladně. Rozhodl se zavolat si taxi, jelikož i jeho sklony k dobrodružství měly své meze a tělo si žádalo své. Naštěstí kolem zrovna projížděl vůz taxislužby a na mávnutí svalnaté paže našeho hrdiny zastavil. "Můžete mne prosím zavézt do Jetelové ulice č. 15, kde již delší čas bydlím? Jsem totiž poněkud znaven a městská hromadná doprava má, zdá se, eufemisticky řečeno, trochu problémy s dodržováním jízdních řádů." "Jo", odpověděl taxikář, hledíce před sebe.
Po hodinové jízdě okružními ulicemi města zastavil vůz na udané adrese. "Třistaosmdesát ", děl muž za volantem. Valerián vytáhl z peněženky stokorunu a položil ji na palubní desku, chtěje vystoupit. "A co těch dvěstě osmdesát?", otázal se udiveně muž. "Ty si můžete nechat", odvětil a jeho pěst se ladnou přímkou přemístila z bodu A do bodu B, přičemž bod A představovalo Valeriánovo rameno a bod B taxikářovu čelist. Když takto dodal váhy své odpovědi, vešel do domu, vesele si pískajíc melodii, kterou mu v mládí zpívala matka a jejíž nápěv už částečně zapomněl.
V chodbě se ho náhle zmocní tušení, že něco není v pořádku a také ucítí podivné mrazení v zádech. Instinktivně se otočí o sto osmdesát stupňů, jediným kopem zavírá otevřené dveře lednice zn. Calex a duchapřítomně v levhartím skoku proráží hlavou dveře pokoje. A zde jeho předtucha nabrala konkrétních obrysů. Pokoj byl čistě vybílen. Nejdříve tedy odstraní z rohu malířskou štětku a kbelík, jež tu neznámý poberta zanechal a potom se jme zjišťovat následky škod.
Když se mu podařilo vyházet na podlahu pokoje veškerý obsah pečlivě urovnaných skříní a na krátkou chvíli se potěšil nad několika výtisky erotických časopisů, konečně zjistil, co mu lupič odcizil. V jeho vzácné sbírce raritních zvukových nahrávek chyběl ten nejcennější kus. Nazul si tedy speciální cyklistické střevíce ( proč pochopíme později ) a proběhl soustavou chodeb důmyslně skrývajících svou pravou podstatu – vchod k podzemní garáži. V ní už nedočkavě stála jeho chlouba – elektromobil sestavený dle Valeriánových návrhů. Jednalo se o jedinečný kousek svého druhu s unikátním pohonem. Od páru pedálů, ne zcela nepřipomínajících obyčejné bicyklové šlapky, na které teď velkopodnikatel kladl svá vypracovaná chodidla, vedlo množství převodových pák pohánějících soustavu liščích ohonů, které se prudkými pohyby třely o čtyři ebonitové tyče a dodávaly tím elektrickou energii pro masivní elektromotor s výkonem několika stovek wattů, jenž uváděl vůz do chodu. A Valerián už řadí první rychlostní stupeň a jásavě vyjíždí do ulic směrem k vyhlášené detektivní kanceláři Raroh a Poštolka.
|