|
|
|
| |
Den Kerbera
Slunce kradlo barvy všemu, nač dopadly jeho vražedně sálající paprsky. Rozpálená krajina se očím oslepeným poledním žárem zdála být bílou. Povadlé větve stromů visely v k zalknutí horkém vzduchu bez pohnutí, na hladině řeky se neobjevila jediná vlnka. Gromek, jehož hlava přímo třeštila, se pokoušel najít alespoň kousek stínu v okolí přístavního mola a proklínal den, kdy se nechal v rodných horách na severu naverbovat. Proklínal kapitána lodi, který z nějakého důvodu odložil odplutí a tak všechny donutil strávit další dva dny v tomhle pekle. Proklínal kovovou přilbu se znakem rohatého hada, jíž musel podle regulí stejně jako ostatní žoldnéři pod hrozbou trestu bičem neustále nosit. Proklínal trpasličí tradice nedovolující mu zbavit se mohutného až po pás sahajícího rezavého plnovousu, který ještě znásoboval okolní teplo. Měl vztek na předpis, kvůli kterému nemohli vojáci bez výjimečného důvodu zůstávat přes den na lodi a nenáviděl sám zebe za to, že svůj žold prohýřil v průběhu prvních dvou dnů strávených v Chanodu, takže nyní mu nezbýval ani měďák.
Za pivo by byl schopen snad i zabít, ale místní hospodští nebyli tupci a na dluh nenalévali. Nehledě na fakt, že strážní u brány nepustili do města nikoho, kdo neměl potvrzení o pobytu nebo alespoň minimální hotovost. Chanodská radnice nestála o příliv dalších žebráků a zlodějů.
Gromek setřel pot řinoucí se zpod helmice a ještě jednou od plic zaklel. Po dlouhých minutách bezvýsledného bloumání se nakonec rozhodl využít alespoň chabého stínu vrhaného plaňkovým plotem oddělujícím řeku od pozemku náležícímu k přístavnímu skladišti, jediné budově mimo chanodské hradby, svalil se na zem a usnul. Téměř okamžitě však trpaslíka probudil zuřivý štěkot. Otevřel oči a zjistil, že zírá přímo do otevřené tlamy za plotem běsnícího psa. Gromek zaúpěl. I ta směšná náhražka odpočinku, kterou se chystal vychutnat, byla pryč. Černobílé zvíře za plotem zuřilo, Gromekova třeštící hlava byla vystavena nemilosrdné vlně hluku. Trpaslík zatápal kolem sebe, sebral ze země kámen a mrštil jím po psovi. Jediné, čeho však dosáhl, byla zvýšená kadence štěkání. Zlostí supící Gromek se vydal pryč pomalým krokem tvora zničeného vedrem. Pes však pobíhal za plotem tam a zpátky, dva metry před Gromka, dva metry za něj, přičemž ani na okamžik nezmlkl. Trpaslík ztrácel nervy, bolest hlavy se překračovala hranici únosnosti. Zanedlouho se nad hladinou Jeetumu nesl štěkot smíchaný s nepříčetným řevem.
"Ty bestie! Ty hnusná zasraná bestie!" Gromek hulákal na psa tak silně, až z toho začínal chraptět. "Drž hubu, ty vodpornej šmejde! Zavři držku a táhni pryč!" Trpaslíkova zuřivost stoupala zároveň s tou psí, hnaly se proti sobě jako dvě laviny řítící se z protilehlých úbočí a neodvratně se blížily okamžiku srážky. Pes se vrhl proti plotu a pokusil se protlačit mezi dvěma plaňkami. Gromek ve stejné chvíli definitivně ztratil poslední zbytky sebeovládání, vytasil dýku a skočil. Praskání dřeva bylo vzápětí přerušeno zvířecím zaskučením a vítězným pokřikem. Když přiběhl hlídač skladiště, Gromek, který pořád ještě nenabyl smyslů, tančil s hlavou zakloněnou k nebesům kolem mrtvoly svého soupeře. Z transu trpaslíka vytrhla až hlídačova ruka třesoucí jeho ramenem.
"Cos to udělal?"
"Ten hajzl si vo to říkal!" odsekl Gromek.
Hlídač jen nevěřícně kroutil hlavou a do očí se mu draly slzy.
"Ne, to ne...."
Gromek nechápal, proč je z mužův hlas naplněn tak obrovskou bolestí. I kdyby měl to zvíře rád, byl to přece pořád jenom pes. Navíc pěkně odpornej, pomyslel si trpaslík a sklouzl pohledem k zemi. Navzdory kolem panujícímu vedru jej sevřel mráz.
Na místě, kde očekával černobíle flekatou zdechlinu, ležela mrtvola mladého muže s několika bodnými ranami v hrudníku. Gromek stál jako přimrazený. Několikrát zamrkal, protřel si oči, ale nic nepomáhalo. Obraz mrtvého mladíka nezmizel.
"Vraždáááá!" Hlídač se konečně vymanil ze spárů šoku
a rozkřičel se na celé kolo. "Vražda! Zabili mi syna! Zab..."
Poslední slovo nedokončil, protože jej Gromek zasáhl pěstí do žaludku. Muž se předklonil a začal zvracet. Trpaslík na nic nečekal a rozběhl se směrem k molu. Nechápal, jak se mohl mrtvý pes proměnit v hlídačova potomka, ale jednu věc věděl jistě. Nechtěl být u toho, až se celý případ začne vyšetřovat.
Na palubě by měl být v bezpečí, podle práva jsou plovoucí lodě i s posádkou pro místní správní úřady nedotknutelné a Gromek věřil, že velitel žoldácké jednotky jej biřicům nevydá. Konec konců, jak se dozvěděl v průběhu plavby, byl jedním z mála, kdo na palubě Sokola dosud neměl vážnější konflikt se zákonem. Důležité bylo jen tam doběhnout. Trpaslíkovy těžké boty dopadající ve zběsilém rytmu na rozpálenou zem zdvíhaly oblaka nažloutlého prachu. Žhavý vzduch pálil v plicích, ale molo se blížilo. Náhle se kolem Gromeka z pravé strany prohnal stín doprovázený dupotem kopyt. Městský strážný přitáhl koni uzdu, zastavil jej a rozehnal se po Gromekovi železem pobitým obuškem. Trpaslík uskočil, ale ráně, kterou mu zasadil druhý z přijíždějících strážných se už vyhnout nedokázal. Nenáviděná přilba s kovovým zaduněním kamsi odletěla a Gromekovi se zatmělo před očima.
"...a shledává se tak vinným ze zločinu vraždy." Poslední soudcova slova dopadla na trpaslíka zdrcující silou. Až do poslední chvíle choval bláhovou naději, že soudní tribunál uzná jeho obhajobu. On přece útočil na psa, ne na člověka! Muž v tmavomodrém plášti však udeřil dřevěným kladívkem do gongu a ztvrdil tak rozsudek.
"Otec oběti má právo vybrat způsob potrestání."
Hlídač odtrhl krví podlité oči od svých třesoucích se rukou
a upřel pohled na Gromeka. Zračila se v něm nenávist. Odsouzený jen bezmocně zakroutil hlavou.
"On vzal život mému synovi, já si ten vezmu jeho." Slova vycházela z hlídačova hrdla pomalu, jako by o každé musel bojovat se svým žalem. "Ale nechci aby zemřel, to by bylo moc jednoduché."
Trpaslík si nedokázal představit, co jiného by mohl ten muž chtít, než dostat jej na šibenici. Zmateně těkal zrakem z tváře na tvář a hledal odpověď. Ve chvíli, kdy bylo na hlídačovu žádost posláno pro místního kouzelníka, pochopil.
Zvedl se vítr a hladina Jeetumu se rozhýbala. Ráhnoví Sokola praskalo, nekonečné metry lan povrzávaly v rytmu vln.
S rozbřeskem vydal kapitán povel k vyplutí. Posádka se starala o chod lodi, pro žoldáky cestující do válkou zmítaných krajů u moře však začalo dlouhé období nudy. Někteří ještě vyspávali včerejší opici, jiní využívali volného času k čištění a úpravám výstroje. Několik jich sedělo v hloučku na palubě u karet. Vpíjeli se očima do svých listů a vyprávěli si nahlas vtipy. Nikdo z nich nechtěl vidět muže, který se u přístavního skladiště rozháněl holí, nikdo nechtěl slyšet nářek rezavého psa, na jehož hřbet rány dopadaly.
|
|
|