|
|
|
Viděli jsme kvést jabloně Autor: Cobain (Občasný) - publikováno 3.1.2001 (23:43:05), v časopise 4.1.2001
|
| |
Kráčeli jsme sněhovou plání, jemně jsme se drželi za ruce a z úst a nosu nám šla pára jako těm poníkům co jsem je nedávno viděl v dolní části Václavského Náměstí. Jen tam tak chodili dokola, vozili malé děti a z nozder jim šla pára. Náš zrychlený dech se rozléhal do okolního ticha zimní krajiny a jediný další zvuk bylo tiché kašlání lokomotivy z nedalekého nádraží.
Ohlédl jsem se a vidím, že nás sledují dva páry stop, jdoucí velmi blízko sebe, občas se zastavující a tisknoucí se k sobě. Copak si asi šeptají? Nejspíše to co my dva – slova lásky, něhy a porozumění, milostná slovíčka co zahřejí na těle i na duši, co vženou červeň do tvých tváří a co pohladí naše rty, když přes ně přechází.
Náhle se v chůzi zarazíš a udiveně se díváš na stromy před námi. Též jsem pohlédl tím směrem a spatřil jsem jabloňový sad. Ale co to je? Jak může sad v zimě kvést? Teprve po chvilce nám dochází, že to bílé na větvích stromů nejsou květy, nýbrž sněhová pokrývka, která tak vypadá. Stojíme v němém úžasu ještě několik chvilek, poté se políbíme...jako by se dotkly dva jabloňové kvítky a pomaličku se obracíme na naší cestě a míříme směrem k domovu. Prohodili jsme si role se svými stopami a teď je zase sledujeme my.
Zvolna vdechujeme mrazivý zimní vzduch a sluníčko nás občas polechtá v nose. Kráčíme mlčky a najednou, jakoby na povel, jakoby spojeni jednou myšlenkou jsme se ještě jednou otočili a vrhli poslední pohled na zimní sad, než-li nám zmizí za obzorem. Jsme asi jediní, kdo viděl v zimě kvést jabloně.
|
|
|