|
|
|
| |
VYHNANSTVÍ
Když za ním Město definitivně zavřelo svoje brány, necítil Vernon nic. Ani lítost, ani smutek. Jeho duše zamrzla, jeho vnitřní svět se pokryl tenkou, ale neprodyšnou vrstvičkou ledu. Nezemřel, nezanikl. Hibernoval. Jeho myšlenky se změnily v rampouchy, pocity v závěje sněhu. A všude praskalo ticho, jako přenoska na prázdné desce.
Vernon prošel spoustu míst, bližších i vzdálenějších, a vlčím pohledem vyhlížel jaro. Ale nenašel ho. V žádné ze zakouřených vesnických hospod, na žádné vyšlapané cestě napříč mapou. Nespatřil ho ani v žádné z těch hvězd na noční obloze, která se tu zdála být skoro nadosah.
Věděl, že jeho srdce pořád bije v rytmu Města. Byl na něj napojen psychickou linkou, mechanickou telepatií pulsů. Víc, než aby to mohl zvládnout, víc, než by si přál. Vydržel hodiny ležet s rukama pod bradou a s pohledem upřeným směrem, kterým tušil jeho siluetu na obzoru. Vplížilo se i do jeho snů, obludné a krásné ve všech svých proměnách.
Hluboko pod zmrzlým povrchem, pod rozprostřeným kobercem jinovatky, začínal toužit po návratu. A to, že se vrátit už nikdy nemůže, jeho touhu jenom umocňovalo.
Našel si nový domov. Musel. Stará kamenná budova na kraji městečka s netěsnícími okny a zahradou jakoby obkreslenou ze špatného hororu se stala pro příštích několik týdnů ohniskem Vernonovy nenávisti. Byl si jist, že se brzo přestěhuje. Někam, kde to bude nenávidět ještě víc.
Ze stropu visela žárovka, nahá a postříkaná vápnem. Ne nahá: obnažená. On sám pod ní obnažoval svoji duši, aby se trochu prohřála, poroztála, ale v ledové krajině se všechno teplo a světlo ztrácelo bez sebemenší stopy. A tak Vernon pohladil vápnem postříkaný vypínač a šel spát do neútulné propocené postele.
Dny trávil většinou v zahradě.
V tom bestiáři keřů, pokroucených stromů a žulových soch se cítil o trochu líp. Zapomínal; přesně tak, jak si zapomínat přál. Obraz Města před jeho očima se vytrácel, naděje na vzdálený a stejně nemožný návrat mu začínala připadat směšná. Proč chtít zpátky ? Co jsem měl tam a co mi schází tady ?
Zahrada neodpovídala, mlčela. Polykala jeho úvahy a nářky, podchytila každou kapičku vody stékající po krápníku v ledové jeskyni a změnila jí zpět na nerozbitný krystal. Neposkytovala, nesnažila se poskytovat, žádnou útěchu, byla ideální pro zapomínání, pro život bez citu.
Jednou, když se stíny v místnosti protáhly natolik, až úplně zmizely, odmítla obnažená žárovka u stropu dál snášet Vernonův pohled a roztříštila se na tisíce kousků. Zůstal stát s prstem na vypínači a na tváři cítil palčivou bolest, jak ho škrábl střípek skla. Potom se pomalým krokem vydal ven do zahrady. Sochy na něj shlížely smutnými, desítky let stejnými pohledy. Vdechoval vůni kvetoucích stromů, poslouchal cvrčky, zpívající ptáky. Ale jak kráčel zahradou dál, všechny ty zvuky utichaly, ztrácely se.
Na konci stezky, po které se mimoděk vydal, stála socha dívky. Nahé dívky cudně zahalené do závoje popínavého bodláčí. V měsíční záři vypadala světlá žula jako skutečné lidské tělo. Vernon udělal ještě pár kroků a natáhl k dívce ruku. Něžná tvář byla na omak hrubá a studená.
Ponořil dlaň do trnitých záhybů jejího šatu. Jeho živé, odřené prsty se dotkly těch jejích, žulových.
Přistoupil ještě krok blíž a tiše k dívce promluvil : "Udělal jsem to všechno špatně, víš ? Myslel jsem, že jde spálit všechny mosty a zapomenout, ale neměl jsem dost odvahy... Nebo vlastně ne, vidíš, ani sám nevím jak to říct. Ale díky tobě už jsem zase na správný cestě. Jako jsem byl kdysi. Díky tobě a celý týhle zahradě a prasklý žárovce už chápu, že celá moje síla je ve vzpomínkách. Že je nesmím zahánět, že si je musím hlídat, než mi čas vygumuje mozek. Možná, že už v budoucnu nic dobrýho nepřijde, ale proto nemůžu zapomínat na to, co bylo. Děkuju ti."
Dívčina tvář zůstala dál nehybná. I Vernon znehybněl. Myslel na Město a na všechnu tu lásku, kterou propásl ve svém životě. Myslel na svůj Městský byt s velkým zrcadlem v ložnici, na neonová světla a na vysoké pivní sklenice. Uvnitř v něm něco poroztálo, objevil se první průzračný pramínek vody.
Stiskl pevněji dívčinu ruku.
A kámen ten stisk opětoval.
|
|
|