Někdy to tak prostě je. Už se ani neštrachám po původu těchto mých prapodivných rozpoložení, pro jiné roztomilých, hezce výstřelkovitých a sebeformujících. Jsou mi odporné, vážně, ale nic víc s tím dělat nemůžu. Člověk si po určité zaváděcí době prostě musí zvyknout, že je celý nějaký nedotažený a že jeho poškozené stránky se už zřejmě nevytratí, nikdo je nevytrhá, ani po pubertě, ani po prvním manželství, druhém rozvodu a třetím infarktu… Člověk se prostě jednou musí rozhodnout zkusit žít sám se sebou. Já se učím žít se svou pohodlností, nezodpovědností, neschopností neutratit poslední korunu a s fenoménem prasečích dnů.
Co to je? Začneme od začátku…
Prasečí den začíná většinou intenzivním kvíkáním budíku – už takto předznamenává nový den svou následnou nestandartnost. Jsem z těch lidí, kteří budík zamačkávají pět minut před jeho zazvoněním, takže ho vlastně vůbec nepotřebuju. Možná proto jsem vždy zděšen intenzitou toho kakofonního hlučení – nejsem na to jednoduše zvyklý.
Často se budím z R.E.M. Ano, je to i hudební skupina. Ne, má sexuální orientace je většinová. Uvádím to proto, že onomu násilnému vytrhnutí ze zasněné části spánku přikládám to, co se pak děje celý den. Nemám to samozřejmě ověřeno, ale protože se děsím, že bych třeba mohl být schizofrenní, nebo něco horšího (co zrovna není v módě) – podpírá mě tato dubová berlička nezdravého spánku. Obyčejně nevstávám zrovna čile, nepadám rovnou na zem a nepočítám stovky kliků. Naučil jsem se vstávat tak nějak opatrně – mám to rozdělené do několika fází – jako jsou spánek, spánek, rozevření očí, spánek, cigareta, spánek, doušek vody, pád na zem a tak dále a podobně. Pokud ale nastane prasečí den, jsem vzhůru poměrně rychle – většinou rozmrzelý z toho, co bude následovat, ale čerstvý a připravený. Naivně odhodlaný zkusit měnit věci příští…
Jiné prvotní projevy nejsou, nelepí se mi jazyk na patro, jsem schopen rozeznávat pachy a nepáchne mi z úst. Jenom to kvičení mi vždy uvízne hodně hluboko. A pot. Normální pot je prostě jenom pot. Ale jsou různé druhy potů a kdo nepoznal pot prasečích dní, nezná skutečnou hrůzu slov “potit se”, “být zplavený”, “hicovat jak prase”.
K mé tělesné konstituci – zde jsem se rozhodnul zasáhnout – čtenáři by se totiž mohla vnucovat myšlenka, že jsem obtloustlejší, proto tedy vylehávám po delší dobu než ostatní, proto po ránu necvičím a proto se občas potím jako čuník. Ne, chci jen říct, že na tom nezáleží, že prasečí den může potkat každého z vás! Nechci vás tím strašit, ale třeba je to takový zlomyslný šprým matinky přírody…
Tedy ne, Váleček nejsem, můj BMI je 21,3.
Dále následuje srážení mýtů: 1. Sprcha vám nepomůže
2. Do práce/školy stejně musíte – tohle neukecáte
3. Na teplotě vzduchu, tlaku a rosném bodu nezáleží
4. Umyjte si zuby klidně i dvakrát
5. Stejně vám nic nepomůže
K samotnému průběhu dne (ano, proto to vlastně píšu) - u každého může být samozřejmě jiný, u mě probíhá asi takto:
Bydlím na koleji, po důkladné hygieně se oblékám a v relativním pořádku vycházím z pokoje. V hale už se pro jistotu instinktivně vyhýbám JAKÉMUKOLIV kontaktu s KÝMKOLIV. I kdyby tam seděl Ježíšek, neřekl bych mu ani pozdravpánbu. V tu chvíli začnou první průvodní znaky – škrábání ve vlasech, pocit, že toho na sobě máte přece jen trochu moc, čočkařům se tradičně stává, že jim jedna z čoček (kontaktních) ujede někam úplně…za oko, kam se podle optiků prostě nemůže nikdy dostat. Pokud máte brýle, začnou vám pomalu sjíždět tam, kde to máte nejméně rádi. Nelekejte se a zvykejte si, je to teprve začátek.
Při zdolávání schodů jsem rád, že všichni jezdí výtahem, začínám pociťovat únavu, závratě, svědění na různých hezkých i nehezkých částech těla, vše je ještě celkem pod kontrolou. Tuhne mi krk. Je mi tepleji. V átriu koleje je naštěstí prázdno, ale už z pohledu vrátné je mi jasné, že dneska to v pořádku prostě nebude. Orosím se a vycházím ze dveří – podotýkám, že koordinace pohybů je většinou postižena také – takže se připravte na to, že při manipulaci se složitějšími objekty (dveře, okna, automat na jízdenky, dívka…) můžete vypadat komicky, směšně, v nejhorším stádiu zuboženě. Jste li dlouhovlasého založení, čekejte ostrý vítr z levé strany, klopýtnutí a silný dojem, že příroda je svině.
V tomto okamžiku je nutné dodat další vsuvku – tedy původ názvu “prasečí den”. Zde bych se rád přihlásil o autorství tohoto pojmu – jeho původ není zastřen nějakými domněnkami nebo tajnostmi. D: Prasečí den se vyznačuje tím, že všichni kolem vás vypadají tak, jak se vy cítíte, přičemž vy se VŽDY cítíte hůř, než všichni ostatní. ©
Tedy, s vlasy rozfoukanými do nejsměšnějších patvarů, po několikerém klopýtnutí, s polovičatě rozmazaným výhledem, doklopýtám s obtížemi na autobusovou zastávku, kde čekají mí ospalí kolegové, nepřátelsky hypnotizující obzor. Po dlouhém vyčítavém pohledu směrem k ředitelství Dopravního podniku města Praha se jejich krvelačný zájem přenáší pozvolna na mě. V tomto stavu většinou nepoznávám kamaráda (ni bratra), nejen kvůli tomu, že skoro nevidím, ale také kvůli mé optické fixaci na vajgl na zemi. Vysvobodí (?) mne až příjezd autobusu. Jedno z pravidel prasečích dnů zní – v dopravním prostředku je vždy o tři (přesně) pasažéry víc, než je únosné, kapacita nerozhoduje. Proto je tedy možné, aby se v jednu chvíli v jednom malém autobusu sešly dvě maminky s kočárkem, šest lyžařů, dva cyklisté, pes, kočka, husa a pán se dvěma obrovskými kufry a ještě větší manželkou.
A tady je hlavní kámen úrazu – ať už v autobusu, tramvaji, či metru – vždy jste nuceni k (vzhledem ke svému stavu) velice nepřiměřenému kontaktu s ostatními spoluobčany. Tělo nápor nezvládá, začne se rosit, pokožka hlavy začíná vyčítat nesprávnou péči, z levé strany vám někdo dloube loktem do ledviny, na pravé straně se dva hádají o to, kdo do koho strčil – a v tuto chvíli se vám začne zdát, že…
Že už nikdy nechcete vidět žádného člověka, že jsou všichni tak strašně kluzcí a odporní, že je proti přirozenosti dotýkat se někoho, mluvit s ním, nebo na něj jen pohlédnout. Obličeje všech zčervenají a protáhnou se do odpudivých rypáků – je slyšet jen chrapot a kvikot a po okolí se rozlehne neuvěřitelný zápach. A celá ta kukaň se vrtí a tlačí a řve a když autobus zastaví všichni se hrnou do dveří, aby mohli vynadat řidiči, že s nimi jel jako s hnojem. Dál už možná ani nemusím nic psát. Nechutnala by vám večeře.
Ten stav už mě pak nepouští – ani v koridoru, ani v metru, kde to bývá ještě horší, protože vlastně není kam utéct – je to stále se mnou, i když zahazuji cigaretu a (patřičně nešikovně) vcházím do budovy mé fakulty, dívám se jinam a modlím se, aby na záchodě nikdo nebyl, abych se mohl upravit v zrcadle…
Ano, zdaleka nejhorší jsou ty rypáky na druhé straně, věřte mi. Ach ano, jste to vy – všechno to okolo jste vždycky jenom vy, protože pak vás na chodbě zastaví vaše spolužačka, hezounká a čerstvoučká jako obrázek z mrazáku a řekne vám, že už vás dneska viděla v autobuse, ale nestihla vás pozdravit, protože jste utekl o stanici dřív a vypadal jste vyplašeně a divně, tak vás nechtěla otravovat…
Znáte to?
Poslední pravidlo prasečích dnů: Vždycky se nakonec objeví někdo, kdo nevědomky dokáže, že chyba je ve vás… Prasečí den tedy není stav společnosti, ale stav jedince.
A můžu za to já.
|