14. května – 15:03
Bílá místnost bez oken. Slunce i měsíc zde nahrazuje nenápadné světlo na stropě. Pár postav v pláštích stojí nehnutě podél stěny. Němí svědci. Netrpělivost a lhostejnost se snaží nešťastně zamaskovat chápavým výrazem. Přehnaná vážnost však deformuje jejich obličeje, vypadají komicky. Mladík se strništěm a rozcuchanými vlasy by se jim možná i vysmál, jen kdyby neseděl přivázaný v podivném křesle uprostřed jejich pohledů. Starší doktor s brýlemi se nad ním naklání se stříkačkou v ruce. Takovej mladej kluk, proboha, za nic nemůže. Vždycky jsem věděl, že je tenhle svět lůno špatnosti. Vždyť hlavní vina padá na hlavu týhle podivný společnosti, mladý lidi jsou doslova odkojený penězma a když k nim nemůžou poctivě tak… No a taky rodina, táta ho měl líp připravit na cestu do tohohle nesnadnýho života…No, musim se snažit, aby Honza nedopad stejně, musíme si o tom s Jarmilou promluvit… a snad Jarmila udělá k obědu kuře, už si ani nevzpomínám, kdy jsem ho naposled měl… nebo bramboráky, vážně bych si teď jeden dal… Stříkačka se pomalu přibližuje k ruce. Mno, tak ať už to máme za sebou, zatracený tresty smrti, myslim, že by je měli zrušit. Fakt, vždyť kouká jako by všeho litoval…Jehla se noří pod kůži a tekutina naplňuje žíly. Mladík pomalu zavřel své jediné zdravé oko. To druhé skleněné dále pozoruje nenápadné světlo na stropě. Božínku, zapomněl jsem koupit rohliky, Jarmila mě zabije…
13.května – 13:38
Po zemi tancují stíny pavouka, který si rozprostřel své sítě mezi mřížemi v okně. Na močí nasáklé podlaze klečí muž a jeho skřehotavý šepot se rozléhá zatuchlou místností. Před ním stojí obtloustlý kněz a v ruce svírá Bibli. „Zhřešil jsem otče, nevědomky jsem zaprodal svou duši ďáblu…“ Tak honem, chlape, nemam na tebe celej den. Víš vůbec, kolik takovejch jako ty musim ještě dneska oběhnout? Sem si jistej, že nemáš ani zdání. Stejně je to tvoje chyba, sám si tomu propad, nikdo tě nenutil, tvůj vlastní výběr. „…zabil jsem, otče a zítra mě čeká trest…“ Vidíš, teď lituješ, ale kdybysme tě pustili, stejně bys to udělal znova. Měl ses jen trošku víc snažit, bojovat. Chtělo to vůli. Si slaboch a za to teď musíš pykat, víš? Znal si pravidla, ale vybral sis jinou cestu, pouť do pekel. „…snad mi bůh pomůže, otče.“ „Modli se, synu, a bůh tě vyslyší. Amen!“
28.dubna – 16:42
Na křižovatce stojí rudá škodovka a v ní zabořený modrý favorit. Ulici barví do temna směs oleje a lidské krve. Postava v bílém plášti se sklání nad zbytky lidského těla. Nenávidím tuhle práci. Kdyby to byl alespoň cizí člověk, ale proč zrovna Pavel? Celý život sousedé a teď tohle. Člověk nějak nevěří tomu, že se to taky může stát lidem, které zná. Vždycky to byly jen anonymní bezejmenné tváře a teď Hanzl. To je hrůza. Díky bohu, že alespoň ten kluk z té škodovky to přežil…
28.dubna – 16:30
Vystrašená postava s pistolí v ruce se klátivým pohybem řítí z banky. Ožrala? Ne, spíš člověk žasnoucí nad svými schopnostmi, nad svou silou a nad svým zabláceným lidstvím. Ulicí proletí zabouchnutí dveří a rudá škodovka s rachotem vyrazí za svobodou. Hlavně pryč! Co nejdál od místa, kde mladík pohřbil kus vlastní čistoty. Pryč od temné skvrny na bílé košili. Bože, odpusť, já nechtěl, to jsem vážně nechtěl. Sám si to viděl, vždyť to byla nešťastná náhoda… Městem kvílí policejní sirény. Hra na kočku a myš. Pár křižovatek na červenou, nenápadná zkratka v jednosměrné ulici, uskakující chodci na přechodech, nebezpečnou hru to rozehrála malá myška. Nemůžou mě dostat! Už jen tuhle křižovatku a jsem z toho venku. Svoboda! Další křižovatka, rudá barva se chechtá ze semaforu na projíždějící škodovku. Zase ta červená barva! Výkřik dítěte, skřípění brzd a nesmyslné troubení. Vše nakonec přebíjí deformace plechů a řinčení skla…
28.dubna – 16:27
„Ruce vzhůru! To je přepadení. Všichni k zemi, rychle!“ Nervózní mladý muž s černou maskou na hlavě přelétl svým jediným okem místnost. Lidé si lehají na zem pod tíhou pohledu do hlavně pistole. Mladík klopýtá k přepážce. „Prachy, sakra! A dělej!“. Za křeslem se v rohu místnosti klepe mladý policista. Usilovně svírá revolver, jakoby mu dával sílu. Proč se to musí stát zrovna mně? Proč jsem to za Pepu dneska bral? Mohl jsem bejt s Adélou na dýze, sakra! Musím něco udělat, jsem přece policajt, je to moje povinnost. Nedokážu si představit, jak by se na mě lidi koukali, kdybych ho nechal pláchnout. Musím prostě něco udělat, musím…Z pod křesla se zvedá hubená postava s rozklepanými koleny. Jen na okamžik se setkaly oči obou mladíků s jejich hlavněmi. Nervózní nezkušená ruka nedokázala nestisknout spoušť. Výstřel rozkmital hlasivky několika přítomných dam a policistova nažehlená košile se zbarvila do ruda…
28.dubna – 16:28
Kýčovitě vyzdobená kancelář prosycená stresem, stereotypem a doutníkovým kouřem. Zdi plné plakátů dívek předvádějící své vnady. Dávno uschlé kdysi zelené cosi vykukuje z bílého květináče na stole. Vedle něho černý ošuntělý telefon. Za stolem sedí starší muž - oči upřené na zašpiněné okno, zadumaný, předstírající práci. Zajímalo by mě, jestli už Ilona přišla na Martinu. Doufám, že ne, protože pak by se to dozvěděla i Petra. To by byl konec. Bezstarostnou atmosféru ničí najednou řev telefonu. „Co je zas?“ mísí se slova s doutníkovým kouřem. Z druhé strany reaguje úlekem svázaný hlas: „Vaše dcera, pane Hanzl, někdo jí srazil… je v nemocnici!“
28.dubna – 16:33
Z parkoviště se řítí modrý favorit a v něm postarší muž s dírou na kalhotách propálenou od doutníku. Deniso, miláčku, vydrž!
28.dubna – 16:10
Plešatá zhulená hlava se kývá do rytmu černošské hudby z osmdesátých let. Dým uzavřený v zelené dodávce pomáhá mazat kontury tohoto světa. Vzadu odpočívá vypůjčená sekačka se zanedbatelnou poruchou. Život je, kurva, krásnej, když z něj člověk vidí jenom něco. Takhle hustě už jsem nebyl dlouho, natož abych řídil. Ále, co se může stát?
28.dubna – 16:12
Stará babička s nákupem tupě zírá, jak na přechodu pro chodce praskají kosti majitelce blonďatých copánků pod koly zelené dodávky. Proboha! Vždyť ten blázen ani nebrzdil!??
28. dubna – 15:50
Po zeleném trávníku před nově natřeným domem se prohání chlapík s holou lebkou, jointem v puse a sekačkou v ruce. Ségra, narozeniny a já hodnej debílek prostě musim dostat chuť jí udělat radost. V tomhle krásnym novym hnízdečku už chybělo jen posekat trávu. Bože, jak já nesnášim práci! Hrouda jako pěst se už zdálky usmívá na mladíka zabraného do svých myšlenek. Sekačka zakňučí a zhasne. No, kurva, to je jak naschvál, já se tady dřu jak idiot a pak šutr. Půjčená sekačka, doprdele, Tom mě zabije.
28.dubna – 16:01
Plešatá hlava nakládá do zelené dodávky rozbitou sekačku. Podělanej šutr a servis tak zasraně daleko!
27. dubna – 13:42
Křiklavě barevný papoušek poletuje nad hlavami pokřikujících prcků vracejících se domů ze školy. V jejich hlavičkách se ozývá chuť pomstít se na někom za nechutnou písemku z chemie. „Čum, vole! Sundej toho hajzla!“ Hrouda jako pěst těsně mine vyplašené zvíře a přistane ve vysoké trávě před nově natřeným domem.
27.dubna – 10:34
Před panelákem zastavuje červená škodovka. Vychází z ní rádoby nenápadný mladík s rozcuchanými vlasy a ihned mizí v domě.
27.dubna – 10:40
Jediné zdravé oko si prohlíží kvalitně vybavený byt, jedna ruka zavírá šperhákem otevřené dveře a druhá ohmatává skleněnou sošku. Šmejd! Nepozvaný návštěvník však vyplašil malého obyvatele tohoto přepychového hnízdečka – papouška, co si co nevidět utrhne hlasivky. Á, kamaráde, vím, co je to pajzl, neboj… Otevřeným oknem sleduje skleněné oko odlétávajícího křiklavě barevného papouška… Fakt supr pocit, udělat jednou dobrej skutek, jen co je pravda…
|