Byl to tuctový vědec, jakých byste našli v podobných zařízeních devět a půl z deseti. Vyznačoval se ale zvláštní úchylkou: usmyslel si totiž, že se do dějin lidstva zapíše jako úspěšný vynálezce čehokoli. Jednoho dne ho moje přítelkyně Jiřina potkala na chodbě před laboratořemi. V levé ruce třímal krabičku s bílým práškem. "Už jsem na to přišel," zvolal s vítězoslavným úsměvem na tváři, "no schválně, Jiřko, lízni si!"
Jiřina prohlásila, že nic ochutnávat nebude, jelikož netuší, co za jed do krabičky nasypal.
"Právě jsem namíchal chytadlo na mouchy! Budu slavnej!" odvětil vynálezce nadšeně a blaženě se zazubil.
"Cože?" podivila se.
"Hele, Jiřko, to je jednoduchý. Dost se divím, že na to ještě nikdo nepřišel. V tý krabičce je sádra s cukrem. A mouchy, jak víš, jdou po sladkým," vysvětloval. "Nažerou se chytadla a jakmile zaprší, tak jim ztvrdnou sosáčky a popadaj!"
O pár dní později ho přistihla v laboratoři nad hromadou prkýnek, z nichž stloukl podivnou klec obtočenou drátěným pletivem.
"Co to děláte, pane Štefane? Co to bude, až to vyhodíte?" otázala se.
"No, Jiřko, vono to s tim cukrem a sádrou nevyšlo tak, jak jsem si představoval. Ale to nevadí, přišel jsem teď na geniální věc! Hele, tohle je lepší jak mucholapka," naparoval se.
"Proboha, jak do toho chcete chytat mouchy? Vždyť vám těma dírama v pletivu zase ulítnou," kroutila Jiřina nechápavě hlavou.
"Mouchy jdou na světlo," prohlásil génius vážně a podrbal se za uchem. "Uvnitř bude stovka žárovka a dvě slepice, který je budou z tý žárovky sezobávat!"
Sedím u počítače a sleduji drzou mouchu, jež přistála na mé svačině. Budu si muset pořídit slepice. Žárovku a pletivo už mám...
|