|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Až na jaře, a bůhví že tolik je ho třeba já vyjdu z jeskyně do slunce nesmělého
můj syn - syn zajatého bude tak obávaný tak skoro bohem svou plavostí v té černovlasé tlupě
protože hrnčíř, po otci držet bude mé dlaně na nesouměrné nádobě. Oblost mi byla jménem v těch nocích zimních až do kraje, až do kraje zimního svítání.
Pak vyneseme ven poslední šípky růžové, poslední jehlu, pazourek a rozžvýkané kůže
dvě tváře k nebi a jeden vraní skřek a jedna němá prosba.
Chovej se, synku, chovej jsi řečí němé ženy jsi její výkřik sten. |
|
|