Poslední tajemství
Ticho, které nastalo, vůbec neuklidňovalo. Naopak. Dráždilo Olionovi nervy k hranici únosnosti. Věděl však, že je vše na dobré cestě. Pasáž o tichu, které ubíjí, si pamatoval velmi dobře. Celou knihu Jivule znal téměř zpaměti. Texty dávných mudrců byly zpěvné i po překladu do současného jazyka. Pasáže, které bude potřebovat, až bude na Kliputimi, uměl však v jazyce původním. Bez jejich znalosti by neměl šanci.
Když se narodil slunce stálo ve znamení Štíra po boku se Saturnem a lunou v Býku, tedy v opozici. Uran s Neptunem opět pospolu ve znamení Střelce na hrotu prvního domu v opozici na Mars. Komu to něco říká pochopí, proč tehdy pan Ukrinos, dvorní astrolog jeho matky, pronesl. „Milá paní, to bude síla!“
Ticho nemělo konce. Věděl však, že všechno, co počalo, musí skončit. Jeden z hlavních posvátných zákonů Jivule. Nemohl se stáhnou někam do sebe. Naopak, musel mít uši nastražené. Jakmile se totiž objeví zvuk a ten, jak se dočetl, nebude nijak silný,musí ho přitáhnout k sobě a proměnit ve světlo, které mu ukáže cestu dál. Čekal. V prostoru kolem něj se objevovali různé vize. Tiché a poutavé. Žádné však nesměl věnovat pozornost. Léta cvičení a odříkání vydávala své plody. Normální smrtelník by nedokázal odpoutat pozornost od toho, co se kolem něj dělo a plně se soustředit na zachycení zvuku. Jeho nezpozorování by znamenalo stát tu skutečně věčně, nebo spíš tak dlouho, až i soustředění těch největších poleví, a jedna z těch víl co tančí kolem, ho odvede tam, odkud není návratu. Ani myšlenku na to, že zvuk propásl, si nesměl připustit. Jeho síla soustředění byla však skutečně obrovská. Tvrdou disciplínou hraničící někdy až se sebetrýzněním, dosáhl velkých sil.
Bylo to spíše takové ťuknutí. Kdyby ze své mysli předtím nevyplenil i tu poslední představu o tom, jakou bude mít zvuk podobu, asi by ho skutečně nepostřehl. Teď se ho však okamžitě chopil, roztáhl a pomocí mantramu proměnil ve světelný šíp. Nemusel udělat ani krok za ním. Šíp totiž udělal jakousi díru v prostoru ve kterém se nacházel, a ten se okamžitě rozletěl do nekonečna. Krajina, kterou spatřil, byla krajinou jeho dětství. Místo hradu, ve kterém vyrůstal, stálo však Kliputimi. Svlékl tedy svůj šat a vstoupil do jezírka, které se lesklo po jeho pravici, aby se umyl. Až když se cítil dokonale čistý, vylezl a vydal se dále. Nyní již bez šatů a s dokonale jasnou myslí.
Cesta k hradbám Kliputimi byla lemována květy a rozkvetlými stromy. Vládlo zde jaro. Bylo by příjemné se zde na chvilku zastavit a odpočinout. To si však nemohl dovolit. Po asi hodince chůze stanul před hlavní branou. Chvilku obdivoval její velikost a mohutnost. Nebylo v silách žádného smrtelníka bez znalosti jejího tajemství, ji otevřít. Olion si sedl přesně naproti kování, které znázorňovalo hada zakouslého do vlastního ocasu, a začal se soustředit. Musel donutit hada ocas pustit. Trvalo mu dlouho, než zachytil hadovu spící, tichou mysl. Jakmile ji však našel, začal nepozorovaně pronikat do jeho vědomí. Had se musel probudit svou vlastní vůlí. Jakmile by rozeznal, že se ho snaží vzbudit někdo jiný, nikdy by se nepohnul. Olion se tedy seznamoval s každým zákoutím plazovy mysli. Stával se pomalu jím. Jen nepatrný, ale pevný bod v něm, zůstával Olionem. Když si byl jist, že zná skutečně všechno, co v mysli tohoto tvora mohl poznat, začal ho budit. Pomalu, rozvážně. Had skutečně nerozpoznal jeho přítomnost a po chvilce se vzbudil. V okamžiku, kdy otevřel své studené oči, poznal svůj omyl. Olion se musel okamžitě stáhnout zpět z jeho mysli. Kamipuan nesměl dostat šanci.
„Kaar Kamipuan meah dev, kottrew mazion!“ Slova zasáhla Kamipuana zcela nepřipraveného a bezbranného. Vše se odehrálo během několika nepatrných zlomků času. Had otevřel tlamu a výhružně vztyčil ocas. „Kaar Kamipuan, meah dev, kottrew bahem!“ To bylo poslední, co mohl slyšet. V tu chvíli se totiž roztrhl ve dví a brána se začala pomalu a bezhlučně otvírat.
Olion využil těch několik chvil, než se brána otevřela, k regeneraci svých sil. Na místě, kde seděl, vyrostl keř s modrými a rudými květy. Dva rudé a jeden modrý tedy utrhl a vložil si je do úst. Jejich účinek byl okamžitý. Olion se cítil tak silný, jako když přicházel. Když se brána otevřela spatřil před sebou nádvoří. Na něm z lavic vytvořený půlkruh. Lavic bylo šest a na každé seděl jeden Strážce. Byli tu všichni. Vysoký a statný Mtriz, nenápadný Buok, dlouhovlasý a zamračený Kian, malý a veselý Nii, jednooký Hgreeh a konečně Zika. Krásná, silná a smutná. Předstoupil tedy před ně. Na místo jemu určené, vyznačené magickým pentagramem. Poklekl na jedno koleno a uklonil se.
„Již dlouho zde nestanul žádný smrtelník, Olione. Prokázal jsi odvahu a sílu, když ses dostal až sem. Ale proti tomu, co tě čeká, to byla jen nevinná dětská hra. Máš ještě poslední šanci odejít. Odejít s hrdostí, že jsi mohl spatřit Strážce a hlavně žes zůstal živ a zdráv. Byl bys pak do konce života pod naší ochranou. Stalo by se z tebe, jak říkáte tam u vás, dítě štěstěny. Rozvaž tedy ještě jednou, chceš-li pokračovat. Tak pravím já, Kian Strážce.“
Olion stál chvilku mlčky. Pomalu přejížděl očima po všech těch tvářích, o kterých doposud jen četl. Těch mnoho let tvrdého odříkání a cvičení. Nic nikdy nezapočal dřív, nežli to předcházející nedotáhl k dokonalosti. Ne, on je dostatečně silný, aby zvládl i následující zkoušky. Tvář Ziky byla však smutná. A bylo psáno: „Baasi, moheer, faeom leé Koech, un wee Koech, faeom Zika noer, bei! Tu nee fall! Kiuro i bei tum!“ Je-li, smrtelníče, tvář krásné Strážkyně, jediné mezi Strážci, tvář Ziky zasmušilá, běž! Nejsi připraven! Poděkuj za dary a vrať se zpět.“ Polkl, zkoncentroval svou mysl do pevného bodu síly, otočil se zpět ke Kianovi a řekl. „Jsem připraven jít dál!“
Stál v tmavé místnosti s chladnou kamennou podlahou. Asi dva metry před ním se v matné záři vznášel první ze Strážců, Mtriz.
„První zkouška, bude zkouškou bolesti. Bolesti, která každého, dostatečně nepřipraveného, připraví o rozum a promění jej v škemrající zvíře. Zde jsou hodiny, které budou měřit tvé utrpení. Až poslední zrnko tohoto pouštního písku opustí horní baňku, bude konec tvé zkoušky. Pak se buď vrátíš na Zem, do svého těla a zbytek života strávíš v některém z četných blázinců, nebo se budeš moci jít blíže seznámit s Buokem. Ta druhá varianta není příliš pravděpodobná. Začínáme!“
Mtriz položil hodiny někam do prostoru vedle sebe a zmizel. První zrnko spadlo. Nemá příliš cenu popisovat co následovalo. Není moc těch, kteří si dokáží představit takovou bolest, jakou musel Olion zažívat. Trhání nehtů, koupání ve vařícím oleji, lámání v kole a všechny další nestvůrné metody, jež lidstvo používalo ve své honbě za mocí a bohatstvím, nebyly schopny způsobit to, co Mtriz. V této bolesti nebylo konce, té klapky, která nás chrání před úplným poznáním reality utrpení. Olion se musel stáhnou do ticha svého nitra, ale bolest byla taková, že jej pomalu z této oázy bezpečí vytahovala. Zbýval již jen nepatrný kousek jeho já, který nešílel v různých peklech vesmíru, když poslední zrnko dopadlo na hromádku, která se tvořila v dolní baňce hodin. Olion se zhroutil. Pomaličku se začal rozvzpomínat na mantramy, které tak dobře znal, a jež mu mohli přinést zpět, ztracenou sílu, nebo alespoň její část. Žádný z nich nesměl být vyslovován s nejmenší chybou, pak by přinesl zkázu.
„Kimej vuú malijáh mín. Kimej vuú malijáh kerb. Kimej vuú malijáh sarhy.“ Stihl zopakovat ještě dvě kola, když uslyšel hlas.
„To stačí, chlapče, nemáš mnoho času nazbyt. Kolo tvého života se nemůže nadlouho zastavit. Nastup proto a jedeme dál. „
Otevřel oči. Ležel na jakémsi slaměném lůžku v místnosti plné vonících bylinek. Za stolem v rohu seděl Buok.
„Neboj, další zkouška nebude tak bolestivá a namáhavá. Naopak, nebude od tebe vyžadovat téměř žádnou fyzickou aktivitu a při jejím úspěšném ukončení ti dokonce spoustu sil přinese. Tolik, žes to v životě nepoznal. Tu budeš pak potřebovat při schůzce z Kianem. Všechno co budeš potřebovat najdeš v těchto knihách venku na zahrádce. Ze sušených bylin nic nepoužij. Vše musí být čerstvé. Snad si pečlivě studoval kapitoly z Jivule, které pojednávají o drogách. Na této zahrádce se setkáš s těmi nejsilnějšími. Tvým úkolem bude, připravit z nich odvar síly. Masdic Unohel. Spleteš-li se v jediné ingredienci, ba co víc, v jediném poměru, či uděláš-li jedinou chybu při postupu výroby ... sám jsem zvědav co se s tebou stane. Ale příjemné to asi nebude.“
Buok vytáhl z police dvě knihy a položil je na stůl.
„Jiné potřebovat nebudeš. Až budeš hotov vrátím se.“
S těmito slovy vyšel z místnosti a kamsi zmizel. Olion vstal z postele a pustil se do studia knih. Jeho úkol nevyžadoval jen dokonalou znalost drog, ale opět i příslušné mantramy. Při trhání každé z bylin, bylo totiž třeba dostat od ní svolení. A to bylo možné jen tehdy, když jste věděli, jak na ni mluvit. Dvakrát zašlo slunce a dvakrát vyšlo. Masdic Unohel byl hotov. Buok se vrátil.
„No tak chlapče, připij štěstí na zdraví.“ Olion zvedl kalíšek se sytě žlutým nápojem k ústům a vypil jej do dna.
Stál uprostřed vesmíru. Kolem něj se třpytily galaxie.
„Vezmi si zbraň, trochu zatřeseme světy!“
Jen tak tak stihl zachytit letící meč. Dlouhovlasý Kian si jej měřil nesmlouvavým pohledem. Bojovníci se navzájem pozdravili. Několik pohoří vyrostlo a několik proměnilo v pouště. Několik oceánů se vylilo z břehů a několik ledovců rozpustilo. Zaniklo několik vesmírů a několik jich vzniklo. Někde život zanikl, jinde se zrodil nový. V celém mnohovesmíru zůstala nedotčena jen dvě místa. Planeta Země, kde uprostřed dvanácti magických znamení leželo Olionovo pozemské tělo, a Sinkrio, tam stálo Kliputimi. Zrovna když kdesi umíral poslední veleještěr a na druhé straně vesmíru matka v bolesti přiváděla na svět mesiáše, Olionův meč proklál Kianovo hrdlo.
„To zase nebude s Kianem několik měsíců řeč.“
Olion stál na lesní mítince, zpocený a od krve. Na pařezu vedle něj seděl Nii a smíchy se plácal do kolen.
„Jdi se dát trošku do pořádku, tamhle je studánka.“
Dlouho se poléval její vodou. Bylo to příjemné a osvěžující. Rány se mu skutečně zacelily. Když se cítil zase svěží, oblékl se a vrátil se na mítinku.
„Hezké divadlo jste zahráli. Jen co je pravda. Jsi pašák. Kian už trošku potřeboval srazit hřebínek. Celé roky nedělá nic jiného, než že se toulá vesmíry a účastní se bitev a soubojů. Buok ho pak vždycky musí kurýrovat. Bez požití Masdic Unohel je však neporazitelný.“
Nii náhle ztichl a zaposlouchal se do zvuků lesa.
„Už přicházejí,“ pronesl po chvíli.
„Jedna z mnoha kapitol v knize Jivule byla o trpělivosti. Obsahovala jeden ze základních zákonů. O pomíjivosti všeho započatého. Je jen otázkou času, kdy i ta největší stvořená věc, jakou bezesporu mnohovesmír je, zanikne. Zůstane jen podstata všeho, protože ta nikdy nevznikla. Byla a bude. No spíše jen je. No, ale to ti neříkám nic nového. Když ses dostal až sem, určitě všechny tyto věci znáš. Takže trpělivost. Prostě si sedneš tady na ten pařez a budeš čekat. Nic víc. Kdyby tě to náhodou přestalo bavit a chtěl jsi odejít, můžeš. Odtud vedou cesty do všech možných i nemožných světů. Cesta zpět však není. Až uznám za vhodné, vrátím se k tobě.“
Olion už nevěděl jak je to dlouho co Nii zmizel. Byl-li vůbec kdy nějaký Nii. Uplynuly věky. Mohl kolem sebe pozorovat věčné divadlo vzniku a zániku. Rok nebyl ničím, lidský věk mrknutím oka a život planety dnem. Nesčetněkrát musel překonávat touhu vstát a odejít z tohoto nekonečného místa.
Na Zemi se zatím čas na několik miliónu let zastavil.
Ani si nevšiml, že Nii přišel.
„Promiň, málem jsem tu paseku nenašel. To víš, les je hluboký a já zapomněl, jaká jsem si udělal na stromech znamení. Docela mě překvapuje, že jsi ještě tady. I když, na druhou stranu, těch několik minut není zas tolik, aby jeden nevydržel sedět na pařezu a kochat se tichem kolem .“
Olion se nechápavě podíval a marně hledal vhodných slov.
Jen astronomové byli zmateni tím, že galaxie kolem vypadají nějak jinak, než vypadaly před malou chvílí. A kočky. Divně po sobě koukaly a jakoby si těmi pohledy sdělovaly nějaké tajemství.
„No vstávej nebo ti zdřevění nohy. Musíme si pospíšit. Hgreeh už bude netrpělivý, máme skluz.“
Nii chytil Oliona za ruku a táhl ho z mítinky pryč. Po chvilce cesty lesem došly k potůčku. Několik hodin šli podél něj. Celou tu dobu vyprávěl Nii nějaké vtipy a klepy. Olion pomalu procital ze svého dlouhého snu. Konečně byli na místě. Před nimi se tyčil krásný hrádek. Kolem byly pastviny se spoustou dobytka a všude se proháněly děti. Stráž u brány je okamžitě vpustila dovnitř a lokaj je uvedl do sálu, kde se již dost netrpělivě procházel pátý Strážce.
„Neměl‘s, milý Nii, za úkol nic jiného, než nechat našeho hosta chvilku odpočinout na pasece po boji s Kianem a ty jdeš zase pozdě. Jsi pořád stejný. Jdi si do kuchyně pro nějaké jídlo. Všichni už se těší na tvé nové historky.“
Nii se zasmál, poplácal Oliona po rameni a byl zase pryč.
Hgreeh si dlouze prohlížel Oliona svým jedním okem.
„Jsi silný a odvážný. Bohové věděli, proč do tvých rukou vložili knihu Jivule. Dávej si však pozor, aby ti tvá síla nezastínila srdce.“
„Jaká je další zkouška?“ Vyhrkl nedočkavě Olion.
„Chci jít dál, dokud ještě nějakou sílu mám.“
Hgreeh s povzdychem odvedl Oliona k oknu.
„Tamhle na kopci, na druhé straně údolí, stojí panství Ziky. Tam poběžíš. S mými psy v patách. Jestli chceš, můžeš jít.“
„Děkuji, není to příliš daleko, myslím, že doběhnu rychleji než vaši psy.“
„Také si to myslím,“ odvětil Hgreeh, „snad Zika - uspěje.“
Když Olion vybíhal z bran hradu stál u okna a díval se za ním. „Kéž by mí psi, než doběhneš k Zice, tu sílu ti ze srdce vyhnali.“
Olion běžel. Podle sluchu si hlídal vzdálenost psů za ním. Smysly měl výtečně připraveny. Nesnažil se jim moc utéct. Spíš si hlídat tempo. Psi také nezrychlovali a běželi stálou rychlostí, čímž sice šetřili své síly, ale Olionovi také. Olion byl v pohodě. Věděl, že pokud se neobjeví nějaká nepředvídatelná okolnost, tento závod vyhraje. A jelikož se neobjevila, skutečně vyhrál. Psi doběhli do panství paní Ziky o několik minut později než on. V kopci sice trochu stáhli náskok, ale to už Olion viděl cíl a věděl, kolik může slevit. Musí přece šetřit sílu. Čeká ho poslední úkol. A poslední úkol je vždy nejtěžší.
Hned jak doběhl, služebnictvo mu dalo najíst, dalo čisté šaty a uvedlo ho do místních lázní, kde smyl ze svého těla pot a špínu. Byl připraven předstoupit před Ziku.
Čekal v nádherné komnatě. Všechno, co zde bylo, ho pronikalo čistotou a laskavostí. Pomaličku ho naplňoval mír. Pak zaslechl kroky. Všechny ty příjemné vjemy ze sebe vyhnal a mnoha lety cviku dokonale zvládnutou technikou, stáhl své vědomí do bodu síly. Když byl plně zkoncentrován, vešel poslední Strážce. Un wee Koech, Zika. Byla skutečně krásná, v té kráse jakoby se zrcadlil vesmír. Na tváří úsměv a v očích lásku. Olion nemohl oči odtrhnout. Ty její oči se mu vpily do jeho nejsilnějšího místa a začali ho rozpouštět. Olion se zalekl. Jak se tomuto bránit. Té síle neměl šanci odolat. „Neemen kriz ol ab venundi. Poslední zkouška bývá nejtěžší. Ano, skoro mě dostala,“ pomyslel si. Zalovil v paměti. Krees mate ujin served naba si. Slova mu vytanula v podobě písmen přímo před očima. Strana sedm, strana Saturnova, základní pravidla Jivule. Všechno vně je zrcadlení vnitřního. Začal tedy intenzivně vyhledávat ložiska, ve kterých se skrývá zdroj jeho slabosti. Našel jej rychle. Bylo to jeho srdce. Jeho skrytá síla lásky zde rozrezonována tou, co na něj vysílala Zika, nabývala ohromné síly a hrozila zničením jeho bodu síly. Na chvilku si uvědomil, že tvář Strážkyně se už neusmívá. To mu dodalo jistoty. Obnažil tedy úplně ta místa ve svém srdci, která odpovídala na volání Ziky, a vrhnul na ně veškerou svou sílu. Všechno potemnělo, odkudsi z hlubin k němu dolehl výkřik. Byl to její výkřik. Zvítězil.
Opět stál na nádvoří pevnosti Kliputimi. Opět zde byli všichni. Tentokrát však daleko vážnější a Zika daleko smutnější. Olion se cítil nesmírně silný a hrdý. Teď tedy dostane to, po čem všichni touží. Bude mu předáno poslední tajemství vesmíru, které mu zajistí nekonečné štěstí a nesmrtelnost. Bude mu odhalen význam posvátné slabiky Mai. Čekal.
„Projevil jsi skutečně nevídanou sílu a odvahu, Olione. Mezi smrtelníky skutečně vzácnou a my všichni ti projevujeme úctu a obdiv. Avšak nyní už ti nikdo z nás nemůže předat tajemství Mai.“ Hreehova slova Oliona na chvíli zmrazila.
„Jak to, vždyť jsem prošel úspěšně všemi vašimi zkouškami!“
„Ano, prošel jsi skutečně všemi, avšak ani jednou úspěšně,“ promluvila tiše Zika. „Každý z nás ti nabízel ve svých zkouškách odhalení Mai. Jeho význam je tak jemný, že nemůže být získán silou, i když ta je skutečně nezbytně nutná k tomu, aby vůbec mělo být co odhalováno. Poslední tajemství vesmíru bylo schováno v přijmutí bolesti, ne v jejím odmítnutí, v každém lístečku Buukových květin, ne v síle Mazdic Unohel, v každém pohybu Kianova meče, ne v jeho překonání, v tichu a věčnosti lesní mítinky, ne v boji s nekonečnem, v každém Hgreehově slově, ne v touze po dalším laciném vítězství a nakonec v mé lásce, ne v jejím vyplenění ze svého srdce.“ Olion se začal chvět. Pomaličku jím začala cloumat zlost.
„Máš však ještě jednu, poslední šanci,“ zaznělo, „získal jsi ještě daleko víc síly než jsi měl. Vzdej se ji a zůstaň tu s námi, budeš-li trpělivý a budeš-li mít dál touhu poznat, poznáš.“ Zlost už se však pevně chopila Olionova srdce. Nebylo zde již lásky, která by ji zastavila.
„Ne, jdu zpět a vás už nechci nikdy vidět. Jste jen podvodníci. Sbohem!“
Když odrecitoval příslušné mantry, Kliputimi se rozplynulo. Cesta zpět byla daleko rychlejší. Blížil se ke stavení, ve kterém se nacházelo jeho tělo, chráněné kruhem z dvanácti magických znaků Kuoptu. Vešel právě v čas, aby viděl, jak šest postav v bílých kutnách vytahuje jeho tělo ven. Pokud se nacházelo mimo Kuoptu, nemohl se vrátit. Kniha Jivule zaručovala, že žádný smrtelník do něj nemůže po dobu jednoho pozemského týdne vstoupit. A ten nemohl uplynout. Když bylo tělo uloženo vedle kruhu, začali dvě z postav magická znamení smývat. Jedna vzala knihu Jivule, která ležela uprostřed hlavního trigramu a pozvedla ji nad hlavu. Slova, která se ozvala Olion nikdy neslyšel ani nečetl. Jivule se zakrátko proměnila ve světelnou kouli a zmizela.
„Kdo ksakru jste!?“ Vykřikl zničeně Olion. V tu chvíli však již věděl. Byli tu všichni.
Zika na něj pohlédla svýma milujícíma očima, snažíc se zachytit alespoň kousek střípku v jeho srdci, který by ji odpověděl.
„Je naší povinností chránit svět před lidmi, kteří jsou neobyčejně silní, ale nemají srdce. Ne vždy se nám to podaří. Za tvůj život ti však věnujeme tuto perlu. Teď ji nemůžeš vidět, ale vložíme ji do tvého srdce a ty nebudeš nikdy schopen ji odtamtud vyjmout. Až pomine tvá zlost, žal, smutek, beznaděj a pýcha, pak ji v sobě začneš cítit. Její záře ti jednou pomůže odhalit tajemství Mai. Neboj najdeš, neboť Krees stere, rum bei. Host Mai. Co počalo, odejde. Zůstává jen Mai.“
|