včera mi objednal novou hlavu

řekni jak oddělit olej od oleje

Ve většině textů. Které jsem měl možnost číst se autorka Kelly zabývá láskou a rovinami vztahů mezi ženou a mužem. Toto téma je na zpracování velmi citlivé, protože většina silných slov, popisujících podstatu věci, kterou chce básník milostnou, či milostně-sociální poezií sdělit je již vyprodána a nevyvolává ve vnímateli (čtenáři) vhodné asociace. Je těžké psát o lásce, když právě slova jako láska, cit, něha, milovat.. při konkrétním použití v textu u čtenáře většinou nevyvolají vcítění vhodné původnímu významu těchto slov a naopak text často posouvají do roviny naivity až kýčovitosti.

Autorka toto dobře ví, a proto své myšlenky čtenáři předává pomocí slov, jejichž primární funkce byla původně jiná, ale při důmyslném použití tato slova získávají význam jiný, pomáhají zprostředkovat to, co chce autorka sdělit, aniž by měl vnímatel pocit, že je mu něco servírováno ve stylu měsíce a růží. Text i přes velmi umně stvořené metafory zůstává snadno pochopitelný, což autorka dovedla téměř k dokonalosti v básni Vodováhání, kde využila lidová rčení a obecně známá slovní spojení tak, aby čtenář bez problémů vnímal příběh ženy, ocitnuvší se ve složité citové situaci. Už samotný název Vodováhání je inteligentní slovní hříčkou i dobrou symbolikou, to voda je totiž hlavním, kořenovým slovem této básně a protkává celý text jako modrá linka. Stejně jako je slovo Život významově nadřazeno souvisejícím slovním spojením životní krize, životní situace, životní cesta apod. , tak i Voda ční vysoko nad všechny bouře, řeky a rybníky v textu hojně užívané. Význam vody jako symbolu je v básni tak dominantní, že i, jinak důležitý, onen konkrétní problém, který vypravěčku přiměl k přemýšlení a rozhodování, jako by ustupoval do pozadí.

Oním problémem je nejspíš citová rozpolcenost hrdinky, někdo jí objednal novou hlavu, tudíž do ní, možná i proti její vůli, zasel myšlenky či city, stalo se tak bez vlastního přičinění vypravěčky, je zde patrná její určitá nespokojenost.

Věta : “Vypálil rybník Vodní svět,” nám ukazuje, že tato situace je poměrně vážná, ve spojení slova rybník a Vodní svět dochází k zajímavému zdvojení symbolů a jejich kontrastu. Obojím je zřejmě myšlen vlastní život vypravěčky, těžko říci, že lidský život je malý jako rybník, ale jaký jiný by mohl být s pohledem na celý Vodní svět. Tím, že dotyčný muž hrdince vypálil rybník je nám sděleno jednak to, že pro ni tato situace byla dosti neočekávaná a ne zcela příjemná (kdyby to bylo v jejích silách, takový vývoj by nedopustila), ale také je tímto spojením uveden do děje druhý muž. Muž, který až do tohoto okamžiku byl nedílnou součástí hrdinčina života, jejího “rybníku”. Protože však v ní najednou dokázal vyvolat city i někdo jiný, hrozí tomuto vztahu zvednutí stavidel.

Verze B: půlky symbolizují vnitřní rozervanost (rozpolcenost) hrdinky, jedna její polovina by chtěla zůstat u své lásky, druhá se trhá k novému citu s neznámým mužem. Žena se nejspíš ze strachu z výbušného rozřešení celé situace zatím snaží držet obě poloviny u sebe a vlastně tak sama sobě blokuje možnost výběru.

Dodatek: V tomto verši je lehce naznačen symbol cesty, který pak bude rozvinut a využit v druhé strofě. V této části básně však není významově dominantní.

Poslední verš první strofy nám pak odhaluje postoj vypravěčky, právě ona je tou bytostí trojúhelníku (označil bych ji za vrchol, ale to by bylo hodně diskutabilní), která toho ví nejvíce, což ovšem nesmí vždy dávat najevo, jinak by o tuto pozici přišla a celá situace by dostala určitý spád, který by mohl vést nakonec k nevhodnému řešení, a ona by ji už nemohla kontrolovat.

Nevím jak dýchat tichou vodu x co břehy žere pode mlejnem - toto dvojverší je další ukázkou povedené hry se slovy. Z tiché vody co břehy mele je náhle voda co žere břehy pode mlejnem, vidíme jak málo stačí k dojmu novosti a neotřelosti, navíc vše stále zůstává poplatné významu textu. Ticho nemusí vždy znamenat pouze klid, může být hrozivé, ticho k zalknutí, předznamenávající sílu, které se nedá bránit. Hrdinka je v neobvyklé, pro ni nepřirozené situaci. Vhozená někam, kde dlouho nevydrží, nemůže se nadechnout. A ona situace drtí vše, co předtím bylo jisté, nedá se s ní bojovat, pouze se nechat nést, vždyť ta síla žere břehy.

Nevím proč v bouři prosit o dům - předně je důležité si uvědomit, že hrdinka dobře ví, proč o dům prosit, neví však (zde zmiňovaná návaznost), proč je jí nabízena cesta, která jí zjevně nevyhovuje (symbol lodi, již dříve předznamenaný řekou). A proč na tak zdánlivě banální věc hlasitě upozorňuji? Protože výklady spojení v bouři prosit o dům by skutečně mohly být dva – říká se přece: “prosit v bouři o strom” – to by vyhovovalo i postupu, kterým byl zatím text tvořen, tedy využívání obecných pravd a rčení a pozměňováním formy těchto slovních spojení. Hrdinka v bouři, jež má symbolizovat ničivou sílu, její životní (citovou) situaci, hledá místo (dům), kde by byla v bezpečí. Tento špatný výklad (mimochodem Viův) sice působí logicky, ale pokud si pochopíme, že jediný verš není svým svébytným světem a všechny části básně musí žít v určité sybióze, je nám jasné, že jde o chybnou interpretaci. Hrdinka totiž nehledá místo bezpečného úkrytu, ona už takový dům má a měla, je to její původní, “správný” vztah s jedním z mužů (tedy ne s vyzivatelem). A právě onen vztah se nyní otřásá v základech, právě díky kolem řádící bouří a prosit o dům nám může v této souvislosti připomínat onen starý rituál u svíčky hromničky, motlitbu za to, aby naše jistota přečkala i bouření živlů. Místo toho je ovšem nabízeno jiné řešení – cesta (symbol lodi). Cestou zřejmě není myšlen únik z domu, spíše je zdůrazněna nevyhnutelnost jakéhokoli řešení, už prostě není možné stát na místě a snažit se vše udržet a kontrolovat, žena se nejspíš bude muset nechat unášet proudem a čekat, kam ji osud nasměruje.Tuto domněnku podporuje i samotný závěr básně.

Poslední strofa často bývá formálně odlišná, většinou je kratší, má méně slov a často i veršů, tato báseň není výjimkou. Pokud autorka až do teď rozehrávala situaci, snažila se popisovat a osvětlovat, dovést čtenáře k vcítění, zde by měla text nějak smysluplně uzavřít. Nemůžeme však čekat žádnou katarzi, na to je celý příběh příliš jednoduchý, pokud jsme inteligentně vnímali první dva verše, tak nás na konci už autorka ničím nepřekvapí, jazyk je zjednodušen a dochází k vysvětlení celé situace, ta však byla již dříve dostatečně naznačována a tak je poslední strofa vlastně jen takovou tečkou, dovětkem ujišťujícím, že jsme pochopili správně. Olej od oleje symbolizuje již dříve zmiňovanou neřešitelnost hrdinčiny situace, následuje otevřené přiznání existence dvou mužů a celého trojúhelníku, to vše bylo v úvodu spíše tušené. Poslední větou, posledním veršem vůbec (třetí se přeje) je celý formální postup při tvorbě tohoto textu doveden  ad absurdum, je nám odhalen postoj ženské hrdinky, který nám však již byl po kouskách dávkován a dávno tušen už v druhé strofě, ovšem zjednodušení celé formy závěru přesto dodává sílu a je správným završením textu.

Můj osobní názor na Vodováhání je takový, že se jedná o inteligentní kratší básnický text, s chytrou netradiční formou, ta však poněkud odsouvá do pozadí obsah, báseň totiž není založena na žádné dostatečně nosné myšlence, příběhem je obvyklé téma milostného trojúhelníku, byť obohacené poměrně detailním pohledem do mysli jedné z jeho stran.

Pokud ale u klasické, monumentální formální stavby můžeme odklon od obsahu tolerovat a kochat se samotným textem a stejně tak například odpustit silný příběh u textu dadaistického a raději obdivovat geniálnost zkratky, v tomto případě nám absenci něčeho hlubšího text nenahradí, ač se mu jazykově nedá téměř nic vytknout a precizně využívá “říkanek” a obecných pravd, tak právě tyto nástroje, které již máme každý dávno uloženy ve svém povědomí, protože jsou v běžném životě často užívány, mu ubírají na skutečnosti, síle a uvěřitelnosti.

Mně, pokud se píše o citech, vztazích, přemýšlení o životě.. prostě o něčem vážnějším co stojí za hlubší úvahu, musí taková báseň zasáhnout. Tady jsem skutečně obdivoval chytrý text a pokyvoval hlavou, ale pokud se nyní zamyslím nad pocity, které ve mně báseň Vodováhání vyvolala, tak se mi nevybaví úzkost tak úzká, že se plíce bojí pohnout a ticho tak tiché, že praskají ušní bubínky. Vzpomenu si na tu lehkost slovíček, na to vtipné posouvání významu a uznale pokývám hlavou, to je všechno. Možná je to škoda, možná/nejspíš to byl záměr autorky, aby celá báseň byla pouze zeleným kouskem čerstvého salátu a ne lahví těžkého Portského, každopádně potenciál toho tématu byl mnohem větší.

                                Těhotenská verze