Snímek je vybudován na principu rámcového příběhu: bratr vězněného Patrika od něj obdrží poštou videokazetu, na níž je zaznamenáno vše, co se v Thajsku do jeho zatčení odehrálo. Bratr se snaží Patrikovi pomoci, odlétá do Thajska, setkává se s českým velvyslancem, konzulkou i bratrem samotným, po návratu do Čech vstupuje do kontaktu s jeho přáteli, snaží se vydobýt mu pomoc u českých politiků. Okamžiky naděje se střídají s pocity zoufalství. Zároveň sledujeme i zprvu bezstarostné dovádění Patrika s přáteli a následné zapletení s organizátory obchodu s drogami, zachycené na videokazetě; třetí rovinou jsou pak kruté mladíkovy zážitky z přežívání v thajském vězení.

Na snímku je až příliš vidět, že nikam nesměřuje, je sledem epizod, které nevedou k žádné výraznější pointě. Detektivní prvky (maskovaný muž, který přepadne hrdinova bratra a ukradne mu videokazetu) jsou využity samoúčelně a bez logického vysvětlení. Podobně je tomu s pochybnou rádobypointou videokazety, která jako by měla asociovat, že Patrik nebyl k pašování donucen, ale opilý vidinou peněz k němu přistoupil dobrovolně; jeho autentický telefonní rozhovor s velvyslancem to ovšem vyvrací. Stejně tak se tvůrci příliš nenamáhají vysvětlit nám některé základní vztahy mezi hrdiny: o ústřední dvojici mladíků se až kolem polovinu filmu dozvídáme, že jsou bratry (a to polovičními, po matce), stejně tak u dvou parťaček Patrika jsme dlouho na pochybách, zda jde o dospívající dívku s velmi mladou matkou, či s trochu starší kamarádkou.

Je otázkou, co nám chtěl Svátek svým snímkem sdělit. Konstatováním o nespravedlnosti trestu a neochotě postiženému pomoci se spíše vyhýbá, a pokud se zde objeví (Patrikovo zoufalé obhajování “Ten chlap vám toho právě provez desetkrát tolik, co já!”, postava konzula, zcela neochotného pomáhat či papírová figura politika, požadujícího za pomoc milion korun), jsou spíše odsunuta na okraj. Pokud šlo režisérovi o ukázání situace v thajském vězení, také příliš neuspěl: přes krutost zacházení dozorců ve vězení a bídné podmínky zde nenacházíme v této pasáží opravdu silnou scénu, která by divákem pohnula.

Největším kladem filmu tak zůstává výkon Jana Plouhara, v době natáčení devatenáctiletého, v úloze Patrika. Mladý herec zvládá bravurně proměny svého hrdiny od sebevědomého a bezstarostného floutka přes zlomeného zoufalce po trpícího, ale stále doufajícího vězně. Nepřesvědčivá je pouze scéna, v níž obdrží (fiktivní) královskou milost, přestože zde jde spíše o chybu ve scénáři: pravděpodobnější než naivní radost by asi v této situaci byla prvotní nedůvěra a ujišťování se. Přesto může být Plouhar velkým příslibem do budoucna.

Na opačném pólu stojí výkon Jana Révaie, původně tanečníka, v roli Patrikova bratra. Jeho projev je celkově prkenný, nejhorší je ovšem jeho způsob mluvy. Nejsem příznivcem namlouvání herců v českých filmech, trval-li však režisér na obsazení Révaie, pak jej měl rozhodně nadabovat. Marně pátrám po případě, kdy bych v českém filmu slyšela tak neuvěřitelně špatný, ledabylý hlasový projev. Révaiův výkon tak sráží film o několik stupínků níže.

Závěrem bychom mohli konstatovat, že Danu Svátkovi by bývalo prospělo, kdyby s realizací svého snímku pár let počkal. Současný návrat předobrazu jeho hrdiny do Čech by rozbředlému vyprávění propůjčil onu zoufale chybějící pointu. Takto z něj nezbylo o moc víc, než jeden solidní výkon mladého herce.