Svlékla si džíny, tričko, podprsenku, kalhotky, ponožky a jen letmo se na sebe koukla do zrcadla nad umyvadlem. Bílá koupelna svítila odleskama od žárovek. Podívala se do vany, byla bílá až na pár šmouh od nějakýho bordelu a špinavý vody, která tam občas byla po vykoupání, oholila si nohy, nenáviděla tuhle činnost, ale vždycky potom se cejtila líp. Umyla trochu vanu, pak jí začala napouštět.
Sedla si, voda byla horká, vůbec to necítila. Vnímala plameny v sobě. Nitro bylo zachváceno ohněm a ona o tom nechtěla nic vědět. Pečlivě si namydlila celý tělo, čekala až jí voda zahrne celou a smeje tak zbytky špíny ze všech chvil tohohle dne. Zavřela oči, zavřela kohoutek, zavřela se v sobě před okolním světem. Pod víčky jí blikaly pozůstatky z žárovek. Ponořila si hlavu pod vodu, slyšela tlukot svýho srdce. Tepalo rychle, spolehlivě, dál, dál jen dál. Stále viděla plameny, připadalo jí, že jde a tep je zvuk kroků, kráčí v ohni, všude kolem je jen oheň, nic víc.
Vynořila se, otevřela oči, nemohla se nadechnout. Pořád cítila žár. Vzala šampon, zdálo se jí, že má strašně mastný vlasy. Škrábala si kůži na hlavě, za krkem, snažila se ramen z ohně zbavit, strhat je dolů, od sebe pryč. Byla přece ve vodě, tam oheň nemůže. Byl tam a ona ho cítila. Procházel jí krkem, bloudil žílama. Začala vypouštět vanu. Vzala si ještě trochu šamponu a ještě jednou ho naplácala na hlavu. Potom s nadějí, že oheň zmizí vzala sprchu a splachovala si mastnotu z hlavy, nejdřív teplou vodou, pak studenější, přece to horko jednou musí zmizet!? Nezmizelo. Hrálo si s jejím tělem, s úšklebkem, ani když na sebe pustila ledovou vodu a zavřela oči... stejně cítila bolest jako při spalování.
Vypnula vodu, vylezla z vany. Ostříhala si nehty na nohou. Oblíkla si pyžamo, plameny zmizely, horko už skoro pominulo. Když se podívala do zrcadla, viděla jen rozmazanou obludu tápající v páře. |