Pršelo.
Cesty se zalévaly a rozbahňovaly neutuchajícími přívaly. Voda na své cestě pobrala všechno smetí ulice a zametala je do kanálů. Lidé se tomu radši klidili a poslouchali jen z tepla svých domovů to neměnné kap, kap, které bušilo na střechy domů s narůstající intenzitou.
Liják omýval rány raněným, prosakoval k mrtvým, chladil čela vítězům a odplavoval zklamání poražených. Pomohl i uškodil. Se svou nevídanou armádou spojenou v jeden celek.
Déšť.
Každá kapička sestrou dvojčetem té druhé, třetí, čtvrté, nekonečné… Sladké, ledové, dokonalé.
Přesto se mezi ně vloudila jiná. Horká, kalná, se slanou pachutí. Vyvstala jen tak samovolně. Byla jiná. Netoužila se spojit s ostatními, pomáhat, ani vlastně existovat. Ale BYLA.
Procestovala Ti celou tvář a zůstala po ní jen lesklá stopa.
Plesk. Osamělá kapka se roztříštila na milion malých bolestí, které zanikly v silném proudu.
Zas bylo dobře.
Přesto jsem ji litovala. Měla nejtěžší osud pěti vteřin. Odnesla s sebou veškeré emoce a přitom byla tak křehce krásná. Leskla se jako slunce. SLunce plné ZÁrmutku.

SLZA.
Moje slzy. Nenaplněné, a pláčem se je snažím zbavit prázdnoty.

Andělské slzy. Bůh zřejmě rozplakal své svěřence na nebesích něčím hodně zlým.
Nebo že by to nebyl Bůh???