Už se zase prostřídali. Ty předchozí čmuchaly nenápadně odvezli, když jsem se byl v koupelně oholit. Ten chlápek v tlustym roláku si zase chudák odbejvá svoji každodenní pětiminutovku. Ten je přesnej jak švýcarský hodinky. Žádnej jinej čmuchal neni tak dokonale seřízenej jako tenhle démon s nablejskanou kabelou v ruce. Přešlapuje na místě, kouří cigáro a co deset vteřin, to letmej pohled na hodinky. V osmpětačtyřicet ho naložej i s komparsem a odvezou na metro.
Minulej tejden sem ho sledoval. Nedalo mi to. Chtěl jsem vědět, kde ty šmíráci maj základnu. Zřejmě maj nařízení často střídat dopravní prostředky. Je možný, že počítaj s tim, že si jich všimnu a napadne mě některýho z nich sledovat. Ztratil se mi v metru. Než sem si stačil koupit lístek, i drobnost jako jízda na černo mě může položit na lopatky, nenechám se nachytat na takovou píčovinu, byl pryč. Neuvěřitelný, jak to maj zichrovaný. Neustále se mi někdo plet do cesty. Dokonce byli tak zoufalí, že mi přihráli do cesty nějakou frajli, co po mě chtěla cigáro. Kdo to kdy viděl, ptát se v metru na cigáro. Kurva, to si myslej, že sem úplně blbej. Když sem na ni bafnul, ať mi kouká mazat z cesty, poskočila na těch svejch kramflecích a odvrklala se stranou. Zřetelně sem slyšel, jak se jí strachem zvlhlý půlky mlaskavě třely o sebe. Svině! Určitě kvůli tomuhle kiksu přijde vo prémie. Měla příležitost a pojebe to tim, že se mě, káča pitomá, zeptá na cigáro v metru. Cha!
Nojo, jenže nakonec se chlápkovi s nablejskanou kabelou podařilo tak i tak zmizet v davu. To ten týpek s plackou, kterou si můžete koupit na kdejakym tržišti, a tlamou poďobanou jak kůra od pomeranče. Tahal mě za cíp bundy, šermoval před nosem tim svym průkazem a že prej, milej pane, vokažte mi jízdenku, jináč pudete se mnou nahoru. No nejsem magor, abych se nechal odtáhnout do nějakýho jejich hnízda, kde vás napíchnou na kdovíco a vytáhnou z vás, co potřebujou. Problém je v tom, že v takový situaci se k vám mezitim přitočí jinej agent těchhle šmejdů a vytáhne vám lupen z kapsy, ty kurvy sou v tomhle cvičený. No chlápek je na koni, jak jinak, a hned spustí, jestli prej chci věc řešit tady na fleku, nebo pěkně v klidu nahoře, bez vostudy. No bodejť, že v takový situaci jdu s nim nahoru, kde můžu mít všechno pod kontrolou. Dav je pro ně jako voda pro rybu.
Vyvedou vás teda nahoru, posaděj na židli k malýmu stolku v tý prosklený kukani, co je v každym vestibulu metra a funguje jako taková výslechovka. Pokládaj vám zdánlivě banální otázky a vaše odpovědi okamžitě analyzuje tým psychologů zakopanejch někde za městem v nějaký rafinovaně utajený základně. Když se vás například ten poďobanej chlápek s nedopnutejma knoflíkama u košile zeptá na vaše jméno, musíte si dát majzla, abyste se s odpovědí neloudali, ale ani zbytečně nespěchali. Čas, v jakym odpovíte, je rozhodující. Nesmí se provalit, že tušíte, co sou ty dvě čůzy, který celý metro monitorujou a nepřetržitě šmírujou cestující, a chlápek s falešnym průkazem revizora za hajzly, takže žádnej spěch, to pak znejistěj a zvopatrněj ve vyhodnocování vašich odpovědí. Když se zase trochu zapomenete, psychologové srazej mozkovny a vyhodnotěj to jako taktickou pauzu. Dáváte si čas. Mám blafovat, nemám? V tu chvíli citrusová tvář celá zbrunátní napětím, snahou neuklouznout, nezkurvit celej proces blbě položenou otázkou. Ještě že ho na dálku kočíruje ta parta myslivců někde pod přistávací plochou letiště. Chvíli mlčí a něco čárá do jakejchsi lejster. Jasný, že ten špunt v uchu, co vypadá jako hrudka zaschlýho mazu, je šikovně ukrytý zařízení, kterym se celej náš hovor přenáší do centrály a kterym tenhle šíleně nenápadnej falešnej revizor dostává pokyny. Takže, jak povidám, mlčí a čárá cosi do jednoduchýho formuláře, jedna z těch dvou čůz spustí tisk nějakejch nesmyslnejch dat na prehistorickou jehličkovou tiskárnu, která dělá přesně takovej kravál, abych neslyšel horečnatý brebentění z miniaturního mikrofonu ukrytýho v zasviněnym uchu týpka v příliš těsný košili. Je to k posrání. Vrtíte se na židli, nakláníte se, drbete na zadnici, všechno jenom proto, abyste se dostali byť jen o milimetr blíž k němu a zaslechli, co mu ty vejři z centrály hustěj do mozkovny. Chlápek ale neni blbej, když zrovna přijímá informace, natočí se k vám čistym uchem. Jsou to vobezřetný kluci tihle jejich agenti, takže je veškerá snaha marná, na švestkách je nenačapete. Dopíše cosi do papíru před sebou, opře se do židle a tak jako sebevědomě si sejme brejle z nosu. Má u toho takovej ten výraz, kterej vás předem pohřbívá, má vás v hrsti. Nesmíte se tímhle nechat voblbnout, je na vás krátkej, ale příde rozhodující okamžik a on vás potřebuje mít na lopatkách, potřebuje, abyste zazmatkovali, proto ten vševědoucí výraz. Začne plkat cosi o právnim pozadí celý týhle estrády a sotva si odřiká to svý, bafne na vás, že prej, předložte váš průkaz totožnosti, jináč budem muset zavolat pořádkový orgány a vyřídit věc za jejich asistence. Ať už se šprajcnete a odmítnete udělat, čeho si žádá, nebo poslušně předložíte průkaz totožnosti, prohráli jste. Maj vás a vy se vezete. Hovno, žádnej průkaz totožnosti a žadný orgáni nebudou. Pěkně klidně panáčkovi povíte, že nejste kdejakej hejhula a že víte, kterak se v takovejch lapáliích pohybovat a že pokutu za jízdu na černo zacálujete hezky teď a tady přímo na dřevo. Poďobanec nehne ani brvou, ale viditelně zbledne, zatočí se na židli, aby se od vás odvrátil, poněvadž přijde nová vlna hysterickýho brebentění z naslouchátka. Čůza v pytlovitejch kalhotách se div nepřetrhne, aby poslala další nesmyslný data na tiskárnu. Na takovou situaci jsou ale i ty machři v éteru krátký. Nastrčenej revizor sepíše stvrzenku, vy mu na oplátku vrazíte do ruky těch pár stovek a spánembohem za sebou necháte ty tři v opocený kukani.
Takovejch nepříjemností za sebou mám, že je těžko počítat. Vždycky ale člověk nějak vybruslí, důležitý je zůstat v klidu a nenechat se voblbnout. Jsou období, kdy to člověk bere jako adrenalinovej sport, hraje si s nima, hází jim umělý vnadidla, tahá je za vocasy. Tohle euforický období, kdy máte pocit, že získáváte navrch, že je znáte a prokoukli ste jejich praktiky, je nejnebezpečnější. Nemyslete si, že to nevědí, sami vás do takovýho stavu vmanipulujou, v týhle fázi celýho procesu destrukce vaší osobnosti jste nejzranitelnější. Pocit bezpečí vás oslabí, polevíte v obezřetnosti a oni se vám postupně a nenápadně dostanou na kobylku. Je zajímavý sledovat některý jejich praktiky. Jednou sem se jednoho týpka, kterej k nim bezpochyby patřil, protože jen oni si dokážou vymyslet tak stupidní kamufláž, že vám je hned jasný, která bije, tenhle poděs například neustále nosil pod křídlem oprejskanou tubu z tvrdýho navoskovanýho papíru, bezesporu v něm měl nainstalovanej fotoaparát nebo jiný šmírovací zařízení, zřetelně sem zaslech podezřelý cvaknutí, když sem se blížil k zastávce autobusu, na který stál, takže jak povidám, jednou sem se tohodle týpka zeptal, kolik že je hodin a dotyčnej, že prej neví. No nemoh sem si nevšimnout blejskavejch náramkovejch hodinek, který mu vzápětí vklouzly do kapsy plátěný bundy. Podělal to. Takový kiksy si nemůžou dovolit. Chlapík zazmatkoval. Každýmu slídilovi se vopotí zadnice, když si to sledovanej hasí rovnou k němu, to mu nemohli mít za zlý. To bylo taky naposledy, co ho poslali na mě. Bylo jim jasný, že sem tohodle čenichala prokouk.
Mrknu na hodinky. Osmpětačtyřicet. Nojo, před chlápkem s vypucovanou kabelou zastaví autobus a celej kompars nastupuje. Nakonec ho snad začnu mít rád, pazdráta nablejskanýho, začínám k němu cejtit cosi jako intimní náklonnost, miluju jeho strojovou přesnost, spolehlivost, s jakou se každý ráno dostaví v osm čtyřicet a o pět minut později opustí scénu.
Zajdu ještě do koupelny, přelíznu patku namočenym hřebenem, upravim vázanku, popadnu svoji kabelu a jdu. Uf!
TO BE CONTINUED - WHETHER YOU DESIRE OR NOT |