Byla sobota dopoledne a já se jako každý týden vydal na ryby. Sbalil jsem si tašku lahváčů, políbil svou fenku Špagetku, manželku podrbal za uchem a vyrazil k řece. Jako vždy jsem se usadil na své oblíbené místo za keřem, nahodil a čekal.

To, co jsem po chvíli vylovil, by mi snad nikdo nevěřil. Na háčku se třpytivě třepotala zlatem zářící rybka a křičela na mě: ,,Pusť mě! Hned!" ,,Ty mluvíš? A kde ses tu vzala?" ,,Jo, mluvim! Jsi snad hluchej, tupče? Připlavala jsem z moře, protože jsem si na stáří chtěla taky užít sladkosti života, tak jsem se vydala do sladkovodních toků. Tak mě už sakra pusť, hňupe!" ,,A co tři přání?", zavtipkoval jsem. ,,No jo, ty otravo. Podle paragrafu 8.6. pohádkového zákona, říčního odstavce musím, ale jen když mě pustíš zpět do vody. No dělej!.. Tak mluv, co chceš!?", znuděně pokynula mým směrem, poté, co jsem ji vhodil do vody. ,,Fakt mám tři přání?" ,,Jo, Tatare" ,,Oh.. kéž by to tak byla pravda" ,,Je" ,,Nekecej!" ,,Nekecám.. A poslední přání?" Zarazil jsem se. Teď už si to musím pořádně promyslet. ,,Přeji si mít těch přání nekonečně." ,,To nejde." ,,Tak chci…", váhal jsem. ,,Tak si chci žít jako v pohádce!" ,,Tak jo. Nazdar!", pokynula rybka a zmizela.

Znova jsem nahodil a mezitím přemýšlel, zda-li to byl či nebyl sen. Náhle jsem ucítil, že jsem opět něco ulovil. Zabral jsem a vytáhl z pod hladiny převrácený koš s malým miminem. Dítě jsem umělým dýcháním vzkřísil a poslal po vodě dál. Na to nade mnou prolétla nějaká baba na koštěti s čtyřválcovým motorem. Nechápal jsem, co se to kolem mě děje a vydal se proto podél řeky pomalu pěšky domů. ,,Pojď blíž!" ozval se odněkud slabý hlásek. ,,Ještě blíž!… Tak a teď se skloň!… Sakra!! To taky není Jiřík! My ho snad nenajdeme." V tom jsem si všiml pod sebou houfu mravenců, jenž už zase pospíchali dál. Pokračoval jsem dál po břehu a po chvíli uviděl vrbu a na ní seděl nějaký muž celý v zeleným. ,,Vojáčku, prosím tě, nevíš co se tu kolem děje?", pokusil jsem se vyzvídat o aktuální situaci. ,,Dostal ses do pohádky, jak sis přál", ozvalo se za mými zády. Poté, co jsem se otočil, zžel jsem za sebou hrozivého obra. ,,Ne!! Prosím, nežer mě!", prosil jsem o smilování. ,,Neboj, já lidi nežeru. Já jsem kouzelný skřítek." ,,Skřítek?" ,,Jo, ale teď nejsem v pracovním, mám dovolenou.", mávl na mě rukou a pokračoval ve své trase.

V hlavě jsem měl zmatek jak v politice, posadil jsem se na pařez a přemýšlel. ,,Neviděl jsi mého manžela?" Pozvedl jsem oči směrem nahoru a zřel překrásné děvče. ,,Jak vypadá?" ,,Je to sedmihlavý drak a před chvílí mi utekl od utírání nádobí. Asi zavolám domů, ať pro mě pošlou nějakého prince. Ten drak je na draka." ,,Tak ty jsi princezna? A kdo tady vládne?" ,,Vládne tu můj tatínek, Jan Hloupý první. Ale mezi námi, vládnout neumí. Jen pořád shání pro sebe nějaké buchty a pak se s nimi vyvaluje za pecí." Poté, co princezna odešla, uvědomil jsem si, jak jsem sobecký a teď na to doplácím. Přál jsem si žít jako v pohádce, ale žena a zbytek mé rodiny, tedy Špagetka, žijí obyčejně a mě je tady samotnému smutno. Přál bych si to všechno vzít zpět, chtěl bych žít jako dříve. V tom se přede mnou zjevila ošklivá baba Jaga. ,,Zmoudřel jsi a proto tvé přání bude splněno. Kouzelný skřítek je teď na dovolený, tak za něj zaskakuji já a ještě jsem se nestihla převléci, tak se omlouvám. Mějte se šťastně, v tom vašem kapitalismu.", usmála se škodolibě a zmizela. Všichni zmizeli a já byl na břehu sám jako předtím.