Nenádivím celý svět,

z celého však nejvíc sebe.

Uslyšel jsem hlasy z nebe,

které začly vyprávět:

"Až budeš mít lásku svoji,

pak navštívit nás budeš smět."

Pár takovýchto hrozných vět,

nechalo mne v nepokoji.

Kde mám najít jedno děvče,

co mělo by mne trochu rádo?

Kdepak je to věci jadro?

Pak dal jsem se až do pláče.

Sic vypadám jak šťastný hoch,

však vskutku smutný velice.

Já snažím se to skrýti více.

Cítím, jako bych už nemoh.

Za jedno Tvé pohlazení,

lásko moje vysněná,

mnou navždy milovaná,

dal bych vše i to, co není.

Vím, že tohle není moc,

vím, že tohle není málo.

Kéž bych mohl už hned ráno

zapomenout na tu noc.

Na tu noc, kdy zdálo se mi,

že v náručí Tě objímám.

Od té doby přemítám,

zda jiný vůbec měl jsem i.

Asi už jsem trochu blázen.

Moc mi chybíš, moc Tě chci.

Já potřebuji pomoci,

už chtěl jsem z okna skočit na zem.

Už chtěl jsem zničit svoji duši,

rozlámanou na kousíčky,

rozpuštěnou žárem svíčky,

zranitelnou silou muší.

Už chtěl jsem navždy odejit

bez něčího povšimnutí.

Ty sny mě k tomu donutí,

já nechci nikdy víc už snít.