Autor článku: Radek Čermák

Společnost přátel Lužice

Cílem Společnosti přátel Lužice (SPL) je udržovat kulturní styky s Lužickými Srby a také dalšími etnickými menšinami v duchu nejlepší tradice, pomáhat jim a bránit zájmy lužickosrbské menšiny v ČR.

Společnost přátel Lužice byla založena v roce 1907 několika studenty jako Łužiskoserbske towarstwo Adolf Černý na počest prvního vyprofilovaného sorabisty, básníka a překladatele Adolfa Černého. Za první republiky Společnost přátel Lužice podstatně rozšířila svoji členskou základnu a činnost. Od roku 1920 vychází Česko-lužický věstník a jednotlivé publikace. Významnými činiteli jsou bratři Pátové, zejména mladší univ. prof. Josef Páta z pražské Univerzity Karlovy. Oba byli za války popraveni nacisty. Nejmladší člen vedení Společnosti Vladimír Zmeškal pro obnovenou Společnost přátel Lužice po druhé světové válce získává 10 tisíc členů. Po komunistickém převratu v roce 1948 Společnost udržela omezeně svou činnost. V roce 1955 však přešla pod Společnost Národního muzea jako její sekce. Tato zastřešila pro komunistický režim podezřelou spolupráci českého a lužickosrbského národa. Činnost byla zachována i díky Vladimíru Zmeškalovi, který do své předčasné smrti v roce 1966, ke které přispělo i nacistické vězení, ve Společnosti Národního muzea pracoval jako předseda lužickosrbské sekce. Na Česko-lužický věstník, vycházející ještě v letech 1948-9 jako "Nová Lužice" navázal v letech 1958-1977 Přehled lužickosrbského kulturního života. V padesátých a šedesátých letech výrazně přispěl k zachování činnosti i Kristián Landštják. Od roku 1975 byl předsedou sekce sorabista a historik kandidát věd Zdeněk Boháč až do své smrti v roce 2001. V roce 1990 založila skupina mladých přátel Lužice Spolek česko-lužické mládeže, později Spolek česko-lužický. Před svou smrtí vyslovil Dr. Boháč přání, aby se občanská sdružení, usilující o česko-lužickou vzájemnost sjednotila. V roce 1990 Dr. Boháč spolu s dcerami Josefa a Františka Páty obnovil Společnost přátel Lužice, ta ovšem kvůli nejasným právním vztahům kolem bývalého vlastnictví SPL budovy Lužického semináře nezačala fungovat. Na počátku roku 2003 se tři spolky přátel Lužice sloučily v obnovenou SPL.

Na valné hromadě 26. 4. 2003 byl novým předsedou zvolen etnolog Doc. PhDr. Leoš Šatava, CSc., místopředsedy architekt ing. arch. Hanuš Härtel a student sorabistiky Radek Čermák.

V lednu 2003 byla založena sekce, která se zabývá Kašuby. Kašubové, potomci pobaltských Slovanů, obývají v počtu asi 200 tisíc sever Polska při městech Gdyně, Gdaňsk a Slupsk. V únoru 2003 se úspěšně prezentovala na Filozofické fakultě UK, v Národním muzeu a v Národní knihovně. Únorové číslo (ročník 2003) Česko-lužického věstníku také přineslo snad dosud nejdůkladnější informace o Kašubech v českém jazyce. V červenci 2003 pořádala spolu s kašubskou organizací Remus letní školu kašubské kultury V Kašubsku. Podobná akce zaměřená na setkání českých a lužickosrbských studentů se bude konat v květnu 2004.

Od roku 1991 opět vydáváme měsíčník Česko-lužický věstník, který přináší překlady z lužickosrbské literatury, noviny, recenze, komentáře, výběrovou bibliografii článků, historické, filologické a další články a reportáže. Od roku 2000 vydáváme i přílohy ČLV. Zatím to byl publicisticko-literárně-naučný sborník Lužice 10 let ve sjednoceném Německu, dvojjazyčná bibliofilní sbírka básní Katky Andersec Lubosć je pola mje zaklinkała / Zazvonila u mne láska a příloha o mladém lužickosrbském divadle. Spolupracovali jsme na vydání Retrográdního slovníku a básnické sbírky Tima Meškanka. Připravujeme mj. vícejazyčné vydání korutanské pohádky Kanjski grad (Káňský hrad, Kański hród, Kański grod, Kańsczi gard, Die Burg Wildenstein).

Na naší činnost – dílčí projekty přispívá Ministerstvo kultury ČR, Česko-německý fond budoucnosti a Magistrát hl. města Prahy.

Pořádáme pravidelné přednášky na lužicko-české téma, zájezdy, autorská čtení, koncerty a jiné kulturní akce.

Spolupracujeme s dalšími institucemi v Čechách a v Lužici na projektu Lužice a Evropská unie, kde usilujeme o přeshraniční spolupráci na česko-polsko-lužickosrbsko-německém pomezí v euroregionu Nisa.

Mezi naše nejvýznamnější žijící členy patří například slavista, baltista a bývalý velvyslanecdoc. Jiří Marvan, autor učebnice a slovníku lužické srbštiny (prof.) Jiří Mudra, etnolog – odborník na etnické menšiny - Doc. Leoš Šatava, profesorka hudby Jarmila Vrchotová-Pátová, sorabisté dr. František Vydra a dr. Josef Lebeda, inspektor Armády ČR ing. Tomáš Kmječ, básník Milan Hrabal z Varnsdorfu, dr. Timo Meškank z lipské univerzity a další.

LUŽICKOSRBSKÁ MENŠINA V ČR

Lužickosrbskou menšinu v ČR po druhé světové válce tvořilo kolem jednoho tisíce lidí, kteří žijí zejména ve šluknovském výběžku. Od roku 1945 do roku 1950 zde fungovalo dokonce lužickosrbské gymnázium. Jádro menšiny činí ženy, které přišly po roce 1945 do pohraničí a později i dále do vnitrozemí. Někteří si zachovávají silné vědomí a jezdí za svými kořeny do Lužice. Někteří se vůči svému okolí asimilovali. Přispělo k tomu i to, že české prostředí bylo Lužickým Srbům blízké a že je někteří Češi považovali za Němce.

Nejznámějším Lužickým Srbem v ČR je ing. Tomáš Kmječ, inspektor Armády ČR. V Praze žila dlouhá léta básnířka Mina Witkojc a novinář Jurij Wićaz, v Neveklově básník Jan Ćěsła, ve Varnsdorfu grafička Hanka Krawcec.

LUŽICKOSRBSKÁ MENŠINA V SRN

Současná situace není pro Lužické Srby nejlepší. Počet příslušníků národa se snížil přibližně na 50 tisíc. Po sjednocení Německa byla státem založena Nadace lužickosrbského národa, která financuje veškeré lužickosrbské aktivity. Prostředky jsou ovšem každý rok snižovány. Není tak možné v odpovídající míře podporovat lužickosrbskou kulturu a školství. Byla zrušena jazyková škola a učitelský ústav. Uvažuje se například o omezení velmi úspěšného budyšínského divadla (nedávno uvedla Česká televize jeho inscenaci Maryši) a lidového souboru, které hrají německy a lužickosrbsky. Necitelně je zasahováno do lužickosrbského školství. Bez ohledu na mezinárodní dohody (např. Chartu regionálních a menšinových jazyků, rámcovou úmluvu Rady Evropy ad.), které Německo podepsalo, se zavírají lužickosrbské školy. O případu, kdy saské úřady přes široké protesty zavřely základní školu druhého stupně v lužickosrbských Chrósćicích (něm. Crostwitz), jsme před dvěma lety četli dost v českém tisku. Po zničení desítek vesnic v minulých desetiletích pokračuje na úkor vesnice Rogow (něm. Horno) těžba hnědého uhlí v Dolní Lužici.

Menšina je decimována i ekonomicky. Mnoho mladých lidí odchází na západ, protože nemohou najít práci. Nezaměstnanost v lužickém příhraničí je ve skutečných číslech místy až třetinová. Ti, kteří práci mají, musejí za ní často dojíždět desítky kilometrů a studenti studují ve velkých městech, takže lužickosrbské vesnice jsou po většinu týdne vylidněné.

Zvyšující se počet smíšených manželství a netolerance valné části místních německých obyvatel vůči lužickosrbskému jazyku vede k poněmčení celých rodin. Známým příkladem je, že asi jedno procento německých obyvatel lužickosrbského sídelního území umí lužickosrbsky, ačkoliv lužickosrbský jazyk je vyučován ve školách. Jsou doloženy případy, kdy manžel menželce odmítá používání lužické srbštiny v rodině. Otřepaný argument proti dvojjazyčnosti v Lužici je, že všichni Lužičtí Srbové přece umějí německy.

Nezbývá než konstatovat, že německá vláda si bohužel neváží toho, co lužickosrbská kultura Lužici přináší. Byť v dějinách i v současnosti dala Lužice bezpočet kvalitních hudebníků, vynikajících literátů a dalších osobností.

Zastřešující organizací pro lužickosrbský národní život je národní organizace Domowina, jejíž předsedou je Jan Nuk a jednatelem Bjarnat Cyž, za zahraniční styky je odpovědný Jurij Łušćanski. Knihy vydává Lidové nakladatelství Domowina, vzdělávání řídí Jazykové středisko Witaj.

Sorabistiku pěstuje Ústav sorabistiky při lipské univerzitě, Lužickosrbský ústav v Budyšíně a Škola dolnolužickosrbského jazyka a kultury v Chotěbuzi.
Většina škol v lužickosrbském sídelním území nese označení B, tedy školy, kde se vyučuje německy a lužická srbština je volitelným vyučovaným předmětem. Školy typu A mají výuku dvojjazyčnou, těch je ale pouze šest, přičemž jedna z nich (v Chrósćicích) smí nyní mít jen první čtyři třídy. (V Sasku je na otevření třídy nutných 40 žáků.)

Vychází deník Serbske nowiny (hornolužickosrbsky), týdeník Nowy casnik (dolnolužickosrbsky a německy). kulturní měsíčník Rozhlad, pololetně sorabistický časopis Lětopis a časopis pro učitele Serbska šula.
Rozhlas vysílá lužickosrbsky ve všední dny ráno, o víkendu kolem poledne.
Televizní vysílání čítá od loňského roku dva půlhodinové pořady měsíčně.

Serbske nalěćo

V tomto programu bychom vám v rámci veletrhu Svět knihy chtěli představit vysokou úroveň kultury Lužických Srbů, kteří jsou obyvateli Lužice, starobylé země na pomezí Německa, Česka a Polska. Tato národnostní menšina je nám nadmíru blízká, a nejen svou kulturou.

Pořadatel: Společnost přátel Lužice, místopředseda Radek Čermák, Malkovského 596, Praha 18-Letňany, 199 00; telefon 721 706 715; elektronická adresa cermak.radek@centrum.cz; www.luzice.cz; IČO 70 97 65 97

ve spolupráci s lužickosrbským Ludowým nakładnistwem Domowina (Domowina Verlag) (stánek L 803) za podpory Česko-německého fondu budoucnosti, výstavu spoluorganizuje Zwjazk serbskich wuměłcow, koncert sboru Pawk – spolek lužickosrbské mládeže a Sokol Praha-Prosek.

Kontaktní osoba: místopředseda Radek Čermák

Serbske nalěćo: Evropa umírá – století Srečka Kosovela

100 let od narození význačného moderního slovinského terstského básníka

pořad studentů slovinštiny

7. 5. 16:30 Balbínova poetická hospůdka, Balbínova 6, Praha 2-Vinohrady, www.balbinka.cz

Serbske nalěćo: Literární čtení známých lužickosrbských autorů

Lužičtí Srbové mají literaturu evropského formátu

účinkují básnířka Róža Domašcyna, básník Kito Lorenc,prozaička Měrka Mětowa, písničkář Bernd Pittkunings, recitátor Mirek Kovářík, překladatelé Radek Čermák, Kinga Kijo, Vladimíra Šatavová a Josef Vlášek

7. 5. 18:00 Balbínova poetická hospůdka, Balbínova 6, Praha 2-Vinohrady, www.balbinka.cz

Serbske nalěćo: Divadelní představení Němsko-serbského ludowého dźiwadła z Budyšína

Charles Dickens, Hodowna stawizna/Vánoční příběh, jediný herec ve 38 rolích!

hraje Mirko Brankačk

7. 5. 19:30 Balbínova poetická hospůdka, Balbínova 6, Praha 2-Vinohrady, www.balbinka.cz

Serbske nalěćo: Ochotnické představení

Směch njeje hrěch – skeče lidové autorky Wórši Šołćic

hraje Serbska lajska dźiwadłowa skupina Chrósćicy

8. 5. 18:00 Baráčnická rychta, Tržiště 23, Praha 1-Malá Strana, www.baracnickarychta.cz

Serbske nalěćo: Koncert

Pozitivní vibrace slovanské hudby

Ahmed má hlad (turbofolk, ČR), Awful Noise (alternativní metal, Lužice)

8. 5. 20:00 Baráčnická rychta, Tržiště 23, Praha 1-Malá Strana, www.baracnickarychta.cz

Serbske nalěćo: Výstava výtvarného umění

Řeka – výstava známé lužickosrbské výtvarnice Iris Brankačkowé

Vernisáž 29. 5. 2004 v 17 hodin a výstava potrvá do 27. června 2004, Galerie Doxa ve Sloupové síni zámku v Českém Krumlově,

http://www.ckrumlov.cz/cz1250/mesto/soucas/i_galdox.htm

Serbske nalěćo: Vystoupení Lužickosrbského studentského sboru

účinkuje Serbski studentski chór

7. května 15.30 h, Praha 9-Prosek, prostranství mezi ulicí U proseckého kostela a Litoměřickou (v blízkosti románského kostela sv. Václava a sokolovny, zastávka autobusu Prosek u obchodního domu Billa)

Program se může ještě změnit. Do uzávěrky nemáme informace o dalších akcích.