Figurína

Několik let si stojím ve výloze jednoho zapadlého krámku ve městě.

Tiše pozoruji všední život lidí, kteří kolem mě procházejí. Netuší, že je vidím a poslouchám jejich starosti a radosti. Někdy bych jim nejraději pomohla v jejich utrpení, už se k nim chci sklonit a pošeptat radu, ale nejde to. Tak jednoduchý a přitom tak složitý pohyb. Musím dál pevně stát bez pohnutí na svém místě, které mi určil aranžér. Bezmocně si stojím v šedém koutě a víc než jindy cítím svoji zbytečnost.

Proč vlastně tady musím stát? Kdo to ví?

Pomaličku přichází měsíc prosinec a všechno začíná být intenzivnější. Lidé běhají z jednoho obchodu do druhého a v neuspořádaném chaosu se snaží vybírat dárky pro svoje nejbližší, aby jim vynahradili vše, co za celý rok nestihli.

Kéž už by byl aspoň leden! Mohla bych zavřít víčka a nečekat bláhově, že si mě někdo konečně všimne.