režie: Aki Kaurismäki

hrají: Kati Outinen, Sakari Kuosmanen, Markku Peltola

Očekávaná skepse z nudy němého černobílého filmu se nedostavila. Děj se rozbíhá pohádkově poklidně a idylicky…  ve stylu „žili byli“.

Ona-Marja a on-Juha spolu šťastně žijí kdesi na statku, on v potu tváře orá, ona sklízí a obstarává zvířectvo, spolu prodávají zeleninu. Jsou nevinní, mají se rádi a nic jim nechybí.

To vše bez jediného slova, velmi spoře jsou pomocí titulků vkládány jen jednoduché věty. Ale ani ty nejsou nezbytné, doprovodná muzika a slabikářově čitelné výrazy postav vás povedou.

Takže: oni dva se mají rádi. Ale pozor, za dramatických tónů výtečně poskládané hudby se blíží do morku kostí zkažený světák ve velkém naleštěném voze, který se mu porouchá jako na potvoru zrovna tak, že Juhu požádá o pomoc a přitom stihne oblouznit svodů neznalou Marju, které slíbí odvézt ji pryč, do města. Dál se rozvíjí příběh svedené ženy, opuštěného muže a cynického obstarožního svůdníka… Melodramatické to je, ale happyend nečekejte.

Film je oslavou černobílého vidění světa, kde charakterní hrdina je klaďas se vším všudy, až do poslední kapky krve (lhostejno čí) a padoucha poznáme už zdálky podle durové tóniny a zblízka podle napomádovaných vlasů.

Film je ódou na minimalismus, kdy si užijete za málo podnětů maximum pocitů. Tedy: pokud o ně ovšem budete stát.

Tvůrce mazaně využil ta nejlevnější klišé, ale bez pachuti lacinosti. Věřte mi, že zašlápnutý motýlek, Marjina první rtěnka, Juha brousící sekyrku (ano, samozřejmě: uvidíte ji i zakrvácenou), pes běžící za autobusem, cizí dítě pod srdcem a třeba zloduchova placatka jsou jen kořením výborně zahraného a procítěného příběhu.

Zkuste to. Třeba i vás některá scénka rozslzí.