Ta mara se schovala za vchodovými dveřmi a já vyběhla na ulici přesně v momentu, když básník byl nejbližší dosažitelný chodec.
„Prosím, pomoc, nehoda,“ drmolila jsem nesouvisle snažíc se navodit iluzi rozrušení, „Nemůže se dostat ven, je to moc těžké. Pomůžete nám, prosím?“
A naléhavě jsem třesoucí se rukou ukazovala na naše dveře. Spoléhala jsem na to, že málokdo by v takové situaci nepomohl. Než se básník stačil zeptat, kdo a co, už jsem se hnala napřed. Tušila jsem správně. Básník se na nic nevyptával a ochotně mě následoval do předsíně, kde už byla připravená Tamara s pytlem. Roubík a provazy jsem měla v kapse. Jakmile se dveře za básníkem zavřely několika zručnými chvaty jsme ho spoutaly a umlčely.
Celou akci jsme pečlivě a dlouho trénovaly, aby nedošlo k podobnému selhání lidského faktoru, jako když jsme Tamaře chytaly ženicha. Tentokrát však šlo vše hladce. Překvapený básník kladl minimální odpor a navíc jsme mu vysvětlily, že pokud bude pěkně zticha, nic se mu nestane. Stačilo mu jen ukázat náš nablýskaný kuchyňský nůž a už horlivě přikyvoval, že bude hodný.
Odvedly jsme si ho do garáže, kde už jsme pro něj měly připravenou židličku. Přivázaly jsme ho k ní sice pevnými, ale krásně měkkými a pohodlnými řemeny. Věděly jsme, že světla a čerstvého vzduchu bude mít dost, protože naše garáž je vlastně zadní dvorek domu zastřešený průhlednou krytinou a opatřený na konci vraty. Auto nemáme.
Na básníkovu počest jsme předem prostor vyklidily, zametly, vyzdobily obrázky a květinami a vybavili stolkem s proutěnými křesílky. Garáž se proměnila ve vkusnou zimní zahradu, důstojné to místo pro tak vzácnou návštěvu.
Když jsme měly básníka pěkně ubytovaného, zajely jsme na nákup, naobědvaly se a vyrazily se na chvíli opalovat k moři. Ten den byly velké vlny. Valily se k pobřeží jak otevřené tlamy tygrů z nichž se ve slunci lesknou bílé zuby. Měly jsme obě skvělou náladu a už jsme se nemohly dočkat naší odpolední kávy.
Posezení s básníkem.
Uvařily jsme si kafíčko se smetanou a sváteční talířek jsme obložily čokoládovými sušenkami. Jen místo v obýváku jsme se tentokrát usadily v garáži ve společnosti našeho básníka. Cítily jsme se svátečně, vždyť sedět u kávy opravdovým básníkem byl vždycky náš sen. Kdykoli jsme se však snažily do přízně nějakého vetřít, vždy jsme byly taktně odmítnuty. A jelikož věčně se čekat nedá, musely jsme osud trochu pošťouchnout.
Kdybychom básníka umístily do kterékoli z obytných místností, kouzlo jeho přítomností by brzo zevšednělo, protože bychom s ním byly příliš často. Básník byl určen pouze pro chvíle nevšední a krásné, pro magické okamžiky doteků umění. Celé dopoledne jsme se vždy těšily na odpolední kávičku v nové zimní zahradě. Našemu životu se konečně dostalo toho pravého kulturního rozměru.
O básníka bylo také dobře postaráno. Denně dostával vodu a talíř výživné stravy, to ovšem za podmínky, že nebude křičet, když mu vyndáme roubík. Na nedostatek pohybu si také nemohl stěžovat. Jakožto zdravotní sestra vím, že celodenní sezení v křesle není příliš pohodlné ani hygienické, proto jsme ho pravidelně ráno a večer nechávaly proběhnout po garáži a zavedly vykonat potřebu, jen ruce jsme mu z bezpečnostních důvodů musely nechat svázané. Hladký průběh návratu do křesla pak zařídila Tamara s pomocí našeho nového kuchyňského nože.
Celý měsíc bylo počasí nádherné, a tak jsme užily hodně pláže a sluníčka. Naše rozhovory, které jsme začaly u básníka stále častěji pokračovaly i později, když jsme si vyšly na procházku k moři či do města. Pouštěly jsme se do čím dál odvážnějších interpretací uměleckých děl, analyzovaly jsme současnou literární scénu, podnikaly exkurzy do ostatních uměleckých žánrů pro podepření našich stále výstižnějších a lépe formulovaných argumentů. Jindy jsme zase jen žonglovaly se slovy a vymýšlely bláznivé náměty pro povídky, romány či filmy. Básníkovo působení byl zázračné.
Časem básník zdomácněl. Nejdříve jsme si všimly, že neklade vůbec žádný odpor při vycházkách. Sám od sebe dělal přesně to, co se od něj vyžadovalo a v jeho pohybech byla taková odevzdanost, že Tamara přestala s sebou nosit nůž. Ve svém křesle sedával pokojně, neúpěl a neškubal sebou, vyzařovala z něj téměř záviděníhodná vyrovnanost.
Jednou po jídle jsme mu dokonce zapomněly dát roubík. Zjistily jsme to až druhý den ráno a došlo nám, že přestože mohl křičet, byl celou noc krásně zticha a bude pravděpodně i nadále, i bez roubíku. Nicméně jsme ho nepřestaly přivazovat a krmily a venčily jsme ho stále stejně, podle zaběhaného pořádku, neboť přílišné narušení rutiny by neprospívalo naší věci.
Vše šlo tedy více méně podle plánu, dny pokojně plynuly a my se jen vznášely na křídlech poetického okouzlení. Šuplík mého psacího stolu se plnil materiálem. Dokončily jsme naši první společnou povídku. Napsaly každá několik recenzí na knihy, které jsme předtím společně rozebíraly. Naše duše se radovaly, rostly na výsluní každodenní inspirace do takové lehkosti, že se snadno mohly rozletět do nedozírných dálav.
Ale každé blaho jednou musí skončit. Po šesti nádherných týdnech jsme vycítily, že naše sedánky s básníkem vyčerpaly svůj potenciál a neodvratně se chýlí ke konci. Rozhodly jsme se s nimi důstojně rozloučit, dříve než nám zkysnou pod rukama.
Večer po procházce jsme básníka usadily do jeho křesla, ale nepřivázaly jsme ho. Jen jsme výmluvně otevřely vrata od garáže. Měla jsem chuť ho na rozloučenou pohladit po vlasech, ale rozmyslela jsem si to. Básník nebásník, přece jenom je to cizí člověk. Co kdyby mě kousnul. Jen jsme se tedy na něj naposledy zálibně podívaly a odešly jsme spát se smutným vědomím, že toto je tedy konec, že druhého dne bude garáž prázdná a básníka už nikdy neuvidíme.
Jaké však bylo naše překvapení, když jsme ho ráno našly na obvyklém místě, vrata od garáže zavřená a řemínky pout neuměle zamotané kolem zápěstí.
Zvedl se mi žaludek. Básníkovo gesto bylo až příliš výmluvné. Jen to ne, proboha. Představa, že bychom ho měli u nás natrvalo, byla děsivá natolik, že mě vyprovokovala k okamžité akci. Obtelefonovala jsem stěhovací firmy v okolí. Naštěstí jedna měla volno a přijeli už odpoledne. Naložili básníka i s křeslem. Pravda, nejdříve protestovali a tvrdili, že básník musí vstát a přemístit se do náklaďáku po vlastní ose, ale tučný úplatek se nakonec ukázal být plně funkčním argumentem.
Další potíž nastala, když bylo třeba zadat přesnou adresu, kam básníka odstěhovat. My jsme ji nevěděly a básník byl už naučený nemluvit. Šeptem jsme s Tamarou probíraly naše možosti. Nebylo jich mnoho. Stěhováci se na nás nedůvěřivě dívali a netrpělivě podupávali.
Nedalo se nic dělat, musely jsme ho nechat odvézt na skládku.
Ještě dnes si občas vzpomenu na jeho vyčítavý pohled, když jsem stěhovákům dávala instrukce, a říkám si:
Copak se s ním asi stalo?
Kampak šel?
Má ještě ty krásné dlouhé vlasy?
|