Svítalo. Vzduch byl vlahý a bleděmodrý, hladký, mladý a chutnal po posečené trávě, lesních malinách a dozrávajícím obilí. Ticho. Nad lesy se rozlévala temně rudá záře, zpráva o vycházejícím slunci, zlověstná, odrážela se na hladině přehrady mrtvě ležící v údolí a obarvovala ji do červena, zlověstně, voda vypadala jako smíchaná s krví… a všude bylo ticho… obloha se postupně změnila v pastelově žlutou a stále světlala, pak se objevily první paprsky slunce a definitivně zahnaly noc a její řídké šero, vzduch se začal oteplovat, na trávě a stromech se leskla postupně mizející rosa a s ní se vytrácela i ta příjemná svěžest, vzduch stárnul a končilo ráno. Krávy v kravíně se nervózně pohupovaly a hlasitě bučely. Zvonily řetězy, jimiž byly přivázané k betonové zídce a projevovaly tak svou nespokojenost. Chtěly žrát. Sláma, na níž stály, se přes noc změnila v hnůj…

Strýc Joža nastartoval svůj traktor a vyjel ze dvora. Usmál se, motor pěkně bublal. Projel vesnicí a po úzké silnici se vydal do sousední dědiny, kde ve velikém uzavřeném komplexu několika budov sídlilo místní vedení Družstva. Těšil se, až si tam dá teplé kafe a k tomu několik koláčů. Musí se pořádně najíst. Celý den bude totiž jezdit s kombajnem a sekat obilí. Je už přeci polovina srpna. Žně jsou v plném proudu… usmál se a pobrukoval si nějakou písničku. Jen tak tiše, sám pro sebe. Nevadilo mu, že to bylo falešně. Přes hluk motoru by to stejně nikdo neslyšel… Silnice do sousední dědiny se zvolna klikatila mezi zčásti posekanými poli a z obou stran byla ohraničena jabloněmi a hrušněmi. Plody byly ale stále ještě tvrdé a strýc Joža se těšil na září, až si bude moci nějaké utrhnout… přestal se usmívat a trochu se zamračil. Vzpomněl si na včerejší den. Na toho psa. Přejel ho, když jel večer traktorem z Družstva. Byla už tma a on se na cestu moc nesoustředil. Ale nezabil ho, to ne. Zdechlina tam ležela už několik dní. Jen ho rozjel. Doma pak musel skoro celou hodinu seškrabovat jeho zbytky z pneumatik. Smrdělo to… opět se mírně usmál. Těšil se na to kafe a koláče. Měl na ně velkou chuť… pak ho napadlo, že si sebou do kombajnu nesmí opomenout vzít flašku vody… no, možná i dvě. Dnes bude totiž veliké horko a on v té kabině bude sedět celej den. Až do večera…

Slunce viselo na čistě modré obloze, žluté a nehybné, a měnilo ranní teplo v začínající dopolední vedro. Vzduch stárnul a byl těžký. Nad vesnicí se rozkládalo letní ticho. Po dvorcích běhaly slepice, kdákaly a šupinatýma nohama se hrabaly v zemi. Kdesi u lesa se občas ozvala motorová pila a její řezavý zvuk se nesl údolím podél celé přehrady. Mouchy s vtíravým bzučením létaly kolem oken a snažily se dostat do domů. Jejich šťastnější kolegyně objevily kousek za kravínem kopu hnoje a užívaly si. Komáři byli zalezlí ve stínu a spali. Dalším rušivým elementem poledního klidu byl sluk lidí houfující se před malým obchodem. Tvořilo jej asi dvacet postav, vesměs vyslanci zdejších rodin. Nervózně se pohupovali z nohy na nohu, čas od času se podívali na hodinky a řídce mezi sebou prohodili několik slov. Napětí s každou minutou houstlo. Dříve dobrácké klábosení o letošním počasí postupně nahrazovalo nevraživé ticho. Stojícím se vháněla krev do hlavy a divoce jim bušilo srdce. Obličej zkrabatili do jakéhosi šklebu ztěží suplující úsměv. Dlaně pozvolna ztvrdly v pěst. Navzájem se zkoumavě pozorovali a odhadovali procenta možného úspěchu v nadcházející bitvě o zboží. Ano, byli si vědomi závažnosti svého poslání. Neúspěch nebyl hoden pomyšlení. To raději bídně zemřít, než se vrátit domů s prázdnou… podle hodinek by mělo být otevřeno již za několik vteřin. Napětí burácí. Lidé se nenápadně cpou ke vchodu. Je nanejvýš důležité ukořistit výhodnou pozici. Obchod je dnes totiž otevřen jen půl hodiny. Ostatně, jako každý den. Dost krátká doba na to, aby všichni stačili nakoupit. Stojícím je to jasné. Někdo půjde z kola ven. Úsloví "Náš zákazník - náš pán" již dávno upadlo v zapomnění. Vládne zde tvrdá diktatura majitelky prodejny, Anny Průchové. Své zákazníky si pečlivě vychovává. Za jejich úspornost a malé množství nákupů je potrestala třicetiminutovým nákupním limitem a navrch i zrušením sobotního prodeje. Stále však neutrácejí tak, jak by si představovala. Uvažuje o tvrdých sankcích. K zavíracím dnům možná přidá i pondělí a pátek. To už je naučí. A kdo bude tajně jezdit nakupovat do vedlejších vesnic, bude mít u ní příště nákup dražší o sto procent… dvakrát cvakne zámek a otevřou se dveře. Dav se hrne dovnitř. Každá vteřina se počítá… bitva o zboží začíná…

Voda přehrady byla tmavá, mírně nazelenalá, studená a tichá. V malých opuštěných zátokách se hromadil všechen sajrajt vyhoštěný hlavním proudem, zapovězený, nenáviděný, mrtvé větve stromů, předčasně opadané listí, suchá tráva a pod tím vším se ukrývala ruka, bílá a špinavá, strnulá, prsty křečovitě ohnuté, pohřbená zčásti pod vodou a zčásti pod tlejícím listím, ruka končící kousek nad loktem, osamocená, bez těla, ruka, která zde měla přečkat zimu, zamrznout, a na jaře se pak zbavit zbytků tkáně a svalů, vysvléci se z nich jako had, a nahá, bílá a kostnatá, propadnout se do temných hlubin přehrady, dolů mezi černé skály, do ticha, ruka, která neměla být nikdy objevena. Její osud se však nenaplnil. Ještě téhož dne, chvilku po poledni, ji našlo malé dítě při svých toulkách za dobrodružstvím. Dlouhým klackem ji došťouchalo blíže ke břehu, opatrným pohybem neznámý předmět vylovilo, zvědavě si jej prohlédlo a pak běželo zpět na pláž, kde se na široké dece rozvalovala a opalovala jeho matka. Chtělo jí svým nálezem udělat radost. Uchopilo ruku u pahýlu. Byla měkká jako rozpracovaná modelína, mrazivě studená a smrděla hnilobou. Křečovitě zkroucenými prsty poškrábalo ležící ženu jemně na zádech. Matka se probudila. Mírumilovné ticho kolem přehrady rozřezal její hysterický výkřik…

Vesnice se poklidně ráchala v záplavě odpoledního slunce. Horko… ticho… vzduch těžký jako kamení. Kdo mohl, byl schovaný ve stínu, v chladu uzavřených domů, jen pryč z hořících paprsků… Jarovský, toho času již starý muž, šel po liduprázdné asfaltové cestě táhnoucí se středem vesnice a klopýtal ze strany na stranu. Podlamovaly se mu kolena a občas měl dost práce s udržením rovnováhy. Ne, nebylo to únavou. Šel právě z hospody. Byl zlitý do mrtě. Nic neobvyklého, Jarovský je známý opilec. Žije sám v polorozpadlém domě na kraji obce. Alkohol je jeho jediné potěšení.

Potácel se pustou vesnicí, něco blekotal a často pochrchlával. Zdraví měl chatrné. Usmíval se. Vracel se domů dříve, než obvykle. Byl na sebe pyšný… asi po dalších deseti metrech se mu nohy zamotaly tak, že upadl. Nic by si z toho býval nedělal, jen by se uchechtl a šel dál, jenže… již nikdy se nepostavil. Hlavou nešťastně narazil na veliký hladký kámen ležící hned u silnice a ztratil vědomí. Dostal krvácení do mozku. Z mírně pootevřených úst mu líně vytekl pramínek krve. Leskl se na sálajícím slunci, krev však brzy zaschla, ztvrdla a popraskala… Jarovský tam ležel celé odpoledne. Občas kolem něj někdo prošel nebo jej, doprovázeno oblakem prachu, minulo projíždějící auto, nezachytil však ničí pozornost na více jak pár vteřin. Starej vožrala se sluní, napadlo každého. Až později, skoro k večeru, upoutal jakousi babku. Zvědavě se zastavila, šťouchla do něj holí a uviděla zaschlý pramínek krve. Znechuceně se ušklíbla a odešla domů. Když se dívala na večerní zprávy, vzpomněla si na Jarovského a napadlo ji zatelefonovat dceři, aby si postěžovala na neurvalost doby. Dcera hudrovala s ní a vše pověděla manželovi. Ten, též známý opilec, dostal o svého alkoholového bratra starost a zavolal sanitku. Když večer Jarovského za padajícího soumraku nakládali, ještě žil. Zemřel pak při převozu, patnáct kilometrů od nemocnice…

Slunce zapadalo za dědinou. Veliké, vzdálené, oranžové. Vroucí vzduch umíral. Již brzy se narodí jiný, mladý, čerstvý a vonící po létě. Jen co nastoupí soumrak. Sanitka odjela a všude se opět rozhostilo ticho. Unavené a ospalé. Z polí za vesnicí bylo slabě slyšet pracující kombajny. V jednom z nich seděl strýc Joža, pil z flašky zteplalou vodu a těšil se domů. Bude však jezdit až do tmy. Rozsvítí silné přední reflektory, aby na obilí dobře viděl. V deset hodin, až se naprosto setmí a čistá obloha rozsvítí na svém těle tisíce hvězd, však stroj zastaví a vypne. Zhasne reflektory. Zamkne kombajn a pěšky se napříč neposekaným polem vrátí zpět domů. Ve tmě… vlahým vzduchem, voňavým obilím, s rozsvíceným vesmírem nad hlavou. V tichu, jen za zvuků cikád…

Anna Průchová, majitelka obchodu se smíšeným zbožím, seděle v kumbálu své prodejny a za slabého svitu prastaré lampy přepočítávala peníze. Sprostě při tom nadávala. Tržba stále nebyla taková, jak by si představovala. Chtěla se mstít. Uvažovala o dvoudenním pracovním týdnu a přídělovém systému. Jako za války…

Osamělá tlející ruka byla zapečetěna v igelitovém pytli a čekala. Ještě dnes v noci ji povezou do města, na pitevnu. Budou ji zkoumat. A zítra k ní začnou hledat i odpovídající tělo…

Slunce mizelo za údolím a na bleděmodré obloze zanechávalo rozmazané stopy. Oranžové, skoro žluté čáry vypadající jako namalované štětcem přecházejí opatrně ve světlou modř. Temně rudá, zlověstná, není skoro vidět. To zanechává naději…