Kam se ztrácí děti?

Nejdřív piští za domem

a haluz obrazí a vyroste z ní strom.

A na ten vylezou. Stojíš, celá rozčepýřená,

pod tím někdy smrkem, jindy topolem,

a taháš za lana, za pupeční šňůry

a vtahuješ je zpět.

Ale se soumrakem

jim myješ záda ve vaně,

jóduješ kolena

a vyklepáváš písek

z děravých kapes.

Pak jednou, zrovna

když myješ nádobí,

a na měsíci visí sny,

protáhnou návrat do noci.

Stojíš u okna,

věrný bachratý pes domácký,

a hlídáš, kdy se vrátí.

Někdy vyjdeš naproti tak na půl cesty,

ale netušíš, jestli stopy v trávě,

sklepaná rosa, důlek pod třešní,

jsou právě jejich. A tak se vrátíš.

Sedíš v tichém bytě, sedíš, a čekáš.

Jednou se nevrátí.

Na klice u dveří visí

čepice s bambulí,

bublifuk

a střapatá kytka.

Jakoby napsali,

neboj se, mami.