barvu a ředidlo,

šmirgl a dva ploché štětce,

abych si ještě víc

natřel a pozlatil

dráty a petlice

své zlaté klece.

Co je to za nápad,

šlechtit si samotku,

v duchu si spílám a laji,

měl bych ty mříže spíš

lámat a pilovat,

zkoušet, zda ještě odolají,

přeskočit o tyči,

podkopat tunelem,

propálit obloukem

našeho snění…

…a zatím se štětkou,

barvou a fortelem,

zlepšuji fasádu

na vězení.

I tobě, miláčku,

určitě připadám

jak hnusný proradný zrádce…

jenže když železný koridor natírám,

tak ostře nevnímám,

jak jsem tu hrozně sám.

Drží mě nad vodou tahle práce,

jinak mě vzpomínky

a depka sežerou,

rozloží do atomů,

dřív než se z okovů

nějakou mezerou

urvu a rozletím

za tebou…