Rekviem
Zlatistvá korouhev pyšně se leskne
v půlnočním slunci žití.
Tíživé praporce sklesle visí
ve větru, zapomněly vlát.
Tisíce mužů stojí proti sobě,
tisíce vdov a sirotků stojí za nimi.
Strach je obchází, zdálky se dívá,
bojí se přiblížit.
První z nich se žene vpřed,
kopí před sebe vystrčené
a oči křečovitě zavřené.
Bolest a pýcha ho zastihly
v jediném okamžiku,
který byl však tak krátký,
že se nestačil ani
pousmát.
A ostatní běží vpřed,
jeden po druhém, ale všichni.
Nikdo nemá odvahu
zůstat stát.
Zarudlá pavéza chmurně kryje
bílou tvář s natrženým obočím.
Jedni slavili, že vyhráli,
všichni, že přežili,
zatímco Cháron počítal
drobné
a odstrkoval loďku.
|