Drví se krystalky, kreditka lajnuje, rulička ze stovky - šňupu!
3 sekundy později: srdce buší, buší a buší. Nával energie. Záplava myšlenek - obrazy, představy, nápady, … Neklid – neobsedím, noha vyťukává “Roadhouse Blues” od Doorsů. Chci vidět, chci slyšet, chci mluvit, chci žít, … - musím na vzduch je tu dusno. Obouvám se, beru bundu.
Na ulici: Divný lidi, divný domy, divný město, divný stát, divný kontinent, … Seru na vás! Já jsem svobodný!!! Strčte si humanismus, morálku, demokracii, stát, celý systém do prdele! ANARCHIE!
Na tramvajové zastávce: “Svobodu! Slyšíte? Svobodu!” - plešoun se otočil. Babka čumí vyjeveně. Dědek couvá na druhý konec fronty. Pankáč opřený o značku mnou pohrdá. Blonďatá slečinka se ani neotočila. Mají mě za debila? Chlápek v obleku bere mobil.
Za 2 minuty - Stíhy: Jdou po mě! – to policejní auto v dálce, ta vystrašená babka, ten chlápek v obleku co mě sleduje, ten nervózní děda co přešlapuje na druhé straně. Ten hajzl volal fízly! Zmrd. Trhá se košile, odtrhnutý knoflík padl na zem, sevřená pěst zlomila sanici. “Hajzle!” Hlídka zpomaluje, pustím buzíka, fízl za oknem zhodnocuje situaci. Vylést? Prát se? Zavolat posily? Odjet? Do háje, dívám se do země. Strach, zašijou mě. Tvářím se, že je všechno v pořadu. Kravaťák se zvedá ze země. Je po boji, není co řešit. “Prďme na to, jsou v pohodě” “Nebudem to hlásit?” “Jedem, není co hlásit.” Policajti odjížděj.
Datový tok v tramvaji: Točí se železná kola. Vidím číslo 4. Řidič je za sklem. Zvuk drhnutí železa, otevírají se dveře. Vystoupilo se a tlačím se dovnitř. Ruka uchopila držadlo. Pohyb ustal. Zvonek zvoní. Oranžové světlo se rozsvítilo. Dveře se zavírají. Rozjíždíme se. Jedeme.
Narváno, poloprázdno, plno, prázdno, narváno, poloprázdno, …
Pěkný zadek, krásné oči, pěkný mobil, pěkný řetízek, krásné vlasy, strašná jizva, hezká bunda, …
Usmívající se invalida – radost, velká prsa – vzrušení, drahé hodinky – závist, tyčinka MARS – hlad, slzy v očích malé holčičky – lítost, …
Ruka se otáčí, odznak, sebejistý obličej, nejistota, strach, otevírají se dveře a já utíkám z tramvaje.
22.3.2004 15h23m07s – Trnavské Myto – Bratislava – Slovensko – Evropa – Zeměkoule – Vesmír 1A: Rozbíjím pulitr o hlavu přísedícího. „Ty nevíš co je svoboda, debile!“ Střední kloub pěsti zlomil nosní přepážku. Krev valí z nosu. Levačka naráží do oka. Buší do mě vyhazovač. Vyholená lebka, tlusťoch - tahá mě ven. Červený maják bliká na střeše. Zaklapla mříž cely předběžného zadržení.
„More, máš cígu?“ – zvedá se obrovský cigán v rohu. „Nekouřím“ „Čo? Čo rozprávaš? Navážaš sa do mňa? Teraz budeš fajčiť!“ Chumáč mých vlasů mu padá z ruky, nesnesitelná bolest, zapínám si kalhoty!
Den po propuštění - Dojezd: Stojím na balkoně. Domy se mění v prach, lidé v popel, řeka v páru. Hoří atmosféra. Odlesk toho mám v očích, které slzí. Pláču. Spláchnul jsem, ulevilo se mi, jdu se napít vody, aby mě přestalo pálit v krku.
TOHLE UŽ SI NIKDY NEDÁM!!!
|