Nejprve jsem zjistil, že všichni kočí jsou bohužel již mrtvi, stejně jako většina sousedů. Podrobně mi to popsala vesničanka, která měla šest desetiletí historie dokonale v paměti jako v kronice. Pak jsem zašel na rodný statek. Do konírny jsem se musel dostat oknem, protože vzpomínky na to, co jsem v ní zažil měly ohromnou sílu. Vnitřek byl sice zpustlý, ale to hlavní bylo stále na místě. Sedl jsem si na betonovou káď jako před desetiletími a vzpomínal, jak jsem z tohoto místa pozoroval kočí jak připravují koně k jízdě a večer kydají hnůj. Nebyla nepříjemná práce, koňský hnůj spíše voní. Zde jsem prožil šedesátá léta plná diskuzí, optimismu, přátelství a radosti. Byl jsem překvapen, že vůně v komůrce na chomouty je stále stejná, po zetlelém obilí. Paměť na vůně je nejsilnější.

Opravil jsem střechu stáje jako v r.1980, když jsem sem zajel při vojenské službě. Od té doby na ni nikdo nesáhl, jen já, když jsem se už potřetí dostal na stejné vojenské letiště v Bechyni v r. 1988. Uvědomil jsem si u toho, že po 23 letech v Praze v ní nejsem doma. Neberu ji, a to je chyba.

Šel jsem i na výlet kolem vesnice jako za starých časů. Nestačil jsem se divit, vše bylo jinak. Cesty byly zpustlé, nikdo po nich nechodil, některé byly rozorané. Tak velká pole nebyla ani za JZD. Zašel jsem i na místo u rybníka, kde jsem prvně plavil koně. Vzpomínky na mě intenzivně zapůsobily, poprvé jsem si silně uvědomil, jak jsem vlastně stále stejný, už čtyřicet let! Neustále opakuji stejné vzory, ač jsou tak odlišné od druhých. I matka ráda jezdila na koni. Děda ho poslal na jatka, aby zmaturovala, ale to je projev hrubosti.

Vyšší Já mě oslovilo a vyzvalo - odděl se, zamávej tomu klukovi co plavil koně, abys mohl dál do dalších, vyšších akcí stejně dobře promyšlených. Vyvolávalo to ve mě silnou lítost po minulosti jako v meditacích, když mě božské stahávalo do Sebe a já se bál ztráty starého. Jako kluk jsem neměl myšlenky na to, co jsem prožil, myslel jsem jen dopředu. Současný stav je tedy již trochu stagnace. Poznal jsem, že u mě není důležité postavení ani majetek, ale vyrovnaná, otevřená a jasná psychika i čisté svědomí. A dobrodružnost. Za co se mohu stydět? Snad nejvíc za házení šroubů z podkov do vlaštovčích hnízd ve stáji. A střelbu do vrabců ze vzduchovky.

Procházel jsem i mým lesem, poli i po vesnici. Odevšad se na mě hrnuly vzpomínky z událostí, kde jsem se projevoval vlastně stejným stylem jako dnes. Třeba jak jsem zaskakoval za Horáka den ve vážnici. Jsme tak silně vázáni zvykem, ať dobrým či disharmonickým! Hnout s tím je přetěžké… Naštěstí jedu správně, archetypy mám vyrovnané, účinné, jen malá vyzrálost, křeč. Zvláštní kombinace Pražáka a venkovana. To ale umožňuje nadhled nad oběma.

Z vesnických lidí jsem cítil smutek a bídu. Jsou hodní, ale zakřiklí, zalezlí doma. Na Vysočině je to horší, tam se mezi sebou vůbec nebaví. Jen jediný sedlák Nitka je aktivní, podniká naplno. Obdělává všechna pole a chová krávy na mléko. Říkal, že nemůže sehnat nikoho na práci a vesnice je přitom plná lidí! Neví, čím se živí. Naši předkové byli prý daleko víc pracovití. Ale ani on však příliš neprosperoval.

Také jsem jí chtěl pomoci a poradit, stejně necitlivě bez ohledu k jejím zvláštnostem jako kdysi. Ona mě však ani nepověřila rolí psychoterapeuta. Vlastně si ani nepřipouští, že terapii potřebuje, když ji situace vyhovuje a nevidí souvislost svého stavu s psychikou. Ona stojí na místě a já se celou dobu vyvíjel. S údivem poslouchala, čím vším jsem experimentoval. Rád se dělám chytrým. Trochu se mě bála.

Franta Horák a Zdena, to jsou dva případy pro knihu, proč se zlé věci dějí hodným lidem. Nechtějí vlastně žít, nic je nerozvíjí, jsou rigidní.

Nemoc je pobídnutím, proto se problémy zesílí. Měl jsem pro ni být stejně jako před třiceti lety signálem. Měla krásný hlas, je v něm její něžná duše. O karmě nikdy neslyšela, čistý materialista. Možná se ještě setkáme, abychom poznali, kam se kdo dostal.