Skončit den

   Tak nějak jsem si myslela, že Pavlem by mohlo to moje prokletí skončit. Že už jsem těch chlapů měla dost. Co jsem na světě, nepamatuju rok, kdy by se na mě nenalepil aspoň jeden. Některé jsem chtěla, některé odmítala  – ať tak či tak, drželi se všichni jako klíště. Nejhorší bylo, že od šeptání veršů do ouška plynule a v krátké době přešli k vyprávění o milenkách a nadávání na manželky. Chodili si ke mně pro radost, dobré slovo, i pro ten sex. Co let jsem zoufale snila o tom, že některý zůstane, že se šílený kolotoč zastaví, ano i o tom, že já budu tou, na které se chodí stěžovat. Marně. Pořád jsem byla skvělá kamarádka a parťačka, ale každý Štědrý večer prožívala sama. A pak jsem poznala Pavla. Úleva. Rozhostil se ve mně klid - a kamarádi začali přecházet na druhou stranu ulice. Měli z něj respekt a já ochránce. O sobě jsem mu jednoho deštivého odpoledne řekla všechno – a on reagoval skvěle: Na život není manuál, neplač, holčičko.  Byla jsem klidná a pyšná. S Pavlem jsme všude chodili spolu, byli jsme něco jako Black and White,  ti dva pejskové, jako ta ochranná známka. Milovala jsem ho a věrnost si začala vychutnávat.  Žádný problém. Už dávno mi bylo jasný, že sex pokaždé s jiným nepřináší větší štěstí, než jen s jedním.

  Přišel den, kdy Pavel odjel na služební cestu – a současně Trutnovem projížděl můj dlouholetý kamarád. U Zeleného raka jsme to natáhli, ustlala jsem mu v malém pokoji. Nedělalo mi to nejmenší problémy, byla jsem přece White a Black se mínil vrátit…

   Přesto jsem nemohla usnout. S tímhle jediným Honzou jsem nikdy nic neměla, motýl, co uletěl ze sbírky… něco z divného kouzla ve mně přece zbylo: v noční košili jsem zaváhala před jeho dveřmi. S tmou v očích jsem stiskla kliku a vstoupila.  Seděl na balkóně a nacpával si dýmku. Sedla jsem si vedle něj. Volnou ruku mi položil kolem ramen. – Končím den, řekl. Jsi moc hodná, žes přišla. Jsem rád, že jsi se mnou. Téměř omluvně jsem se dotkla jeho ramene: - Mám Pavla. – Já počkám, vím, pokýval hlavou. Seděli jsme na balkóně nad řekou a koukali na měsíc, jak leze do korun stromů. Nebylo třeba mluvit.

Dobafal a vyklepal popel, řekl: - Jdeme spát. Vždycky jsem chtěl končit den s tebou…a dneska se mi to podařilo…, doprovodil mě ke dveřím a galantně je otevřel. - Dobrou noc.

  Mnoho jsem nenaspala. Ráno Honza trval na tom, že odejde první – aby mě nepřivedl do řečí…Smála jsem se: - Pavel mi věří, ale trval na tom…

  Ještě nějaký čas to bylo dobré a pak si Pavel našel milenku. Plakala jsem na balkóně a on mi z kuchyně vmetl do tváře: - Však tys tu taky jednoho měla. Viděli tě s ním. Zrovna na balkoně jste seděli. Měl jsem si spočítat, že s tím nepřestaneš, když jsi jich měla předtím tolik!!!

   Naštěstí měl kam jít.  Když odešel definitivně, sesbírala jsem věci, zavřela prázdnou skříň a vytočila Honzovo číslo. - Ahoj, končím…den. Můžu aspoň po telefonu s tebou?

/8.srpna 2004, 16:03, Lnáře za chalupou/-28/8/2004