Ztěžka jsem se posadil a skrz slepené oči se rozhlížel po pokoji. Na podlaze se válelo několik prázdnejch flašek a masivní železnej popelník ležící uprostřed toho nepořádku se ztrácel pod horou nedopalků. V prostorný místnosti nebyl jedinej kus nábytku, k sezení sloužily velký polštáře rozházený po zemi. Škvírama mezi zataženejma závěsama do pokoje pronikaly ostrý sluneční paprsky. Hodiny na stěně ukazovaly půl dvanáctý. S heknutím jsem se postavil. Zatuchlej vzduch, pronikavej pach tabáku a všechen ten chlast vypitej za uplynulou noc – najednou se mi zatočila hlava a já odklopýtal na nejistejch nohou do koupelny.

     Navečer zazvonil telefon.

     Zavěsil jsem a kopl do sebe panáka vodky. Neměl jsem sílu dál poslouchat ty její věčný výčitky. Vodka pomohla a po pátý šestý sklenici jsem na telefonát zapomněl a vlastně i na všechny další strasti svýho života. Zmocnila se mně příjemná otupělost a tíha, kterou trpkej svět vkládá na ramena každýho z nás, na chvíli zmizela. Chlast sice celkem spolehlivě umrtvoval citlivý místa mojí duše, ale ty ranní kocoviny…

     Další samotářův večer – společnost mi dělala jen láhev vodky. Nevím, čím to je, ale většinu svýho dosavadního života jsem strávil v nevděčný náruči samoty. Měl jsem dost známejch, z barů a hospod a tak, ale opravdovýho přítele ani jednoho. Nikdy jsem nebyl ten typ, kterýho mají všichni rádi a kterej nezkazí žádnou legraci. Já bych nejradši mluvil o knížkách nebo filmech (do kina chodím rád a taky sám) nebo něčem takovým a to dneska nikoho nezajímá. Všichni pořád vedou prázdný řeči o sexu a penězích a stovce jinejch zbytečnejch témat a to já vždycky radši vstanu a odejdu. Nejspíš jsem se narodil ve špatný době.

     Do ruky jsem vzal knížku napsanou jedním frajerem z mý oblíbený beat generation. Tyhle chlápci teda věděli, jak žít naplno. Chlastali a fetovali, četli nebo sami psali, meditovali a pak si zase užívali, pořád v pohybu, celej svůj domov na širokejch chlapskejch zádech a o smyslu bytí toho věděli víc než všichni filozofové a psychologové a teologové a další jim podobný dohromady. Prostě se jenom řídili tím, co věděl už starej Rimbaud a určitě i spousta dalších týpků před ním, že totiž nejlíp do podstaty světa člověk pronikne neustálým rozrušováním svejch nedokonalejch smyslů, jejich dlouhým, nesmírným a soustavným vyřazováním z řádu. Většina lidí by se takový existence možná zalekla, já říkám : lepší krátkej a plnej život, než dlouhý roky končící pochcáváním a zavšivenejma nemocnicema a smrdutejma útulkama pro starý a nepotřebný lidi. Kopl jsem do sebe dalšího panáka.

      Kráčel jsem tichýma ulicema nočního města a v ruce svíral láhev červenýho vína, ze který jsem si co chvíli pořádně přihnul. Nebe bylo posetý hvězdama, který se s umělým světlem lamp praly o tu pochybnou čest, posvítit vrávorajícímu mladíkovi na jeho cestě domů. Na mostě, kterej se klenul přes údolí zarostlý křovinama, jsem se zastavil a přemejšlel – asi tušíte, co se může honit hlavou opilýmu klukovi stojícímu v noci nad strží. Důvodů, proč to udělat, by se našlo dost, na druhou stranu ten prokletej pud sebezáchovy, kterej je vlastní všem dejchajícím tvorům, mě držel zpátky.

     Myšlenkou na to, že bych se mohl zkusit dostat na druhej břeh o něco dřív, než mi vyměřily moje sudičky, jsem se zabejval celkem často. Jenže jako spousta jinejch věcí, ani tohle není zase tak jednoduchý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je tu například otázka JAK. Existuje přece tolik možností, tolik různejch cest vedoucích z tohohle světa! Zastřelit se jako můj životem znechucený jmenovec Hemingway? Otrávit se po vzoru unavenýho pijáka Londona? Utopit se v řece na způsob depresema stíhaný Woolfový? Podřezat se, oběsit se nebo prostě skočit z tohohle hnusnýho mostu?

     Druhej den jsem ve schránce našel kromě kupy podělanejch reklamních letáků i výpis z banky, kterej mi sděloval, že můžu dál pokračovat ve svý bídný existenci. Na mojí matku se totiž hodí to známý rčení – pes, kterej štěká, nekouše. A tak si občas musím vyslechnout dost nechutný věci, ale nějaký peníze mi nakonec vždycky pošle. Kromě těhle nepravidelnejch milodarů od ženský, která mě zplodila, dostávám ještě pravidelnou, zato však zanedbatelnou almužnu od státu, patřím totiž k těm společností odsuzovanejm pijavicím, neochotným promarnit nejlepší léta v nezáživným zaměstnání z nabídky pracovního úřadu.

     Takže jsem hned zašel něco vybrat a vyrazil na nákup do nedalekýho obchoďáku. Přál bych vám vidět, jak se ty spořádaný rodičové se svýma poslušnýma dětičkama při pohledu na mě tvářily. Rychle jsem projel pestrobarevným bludištěm našeho kapitalistickýho blahobytu a koupil vodku, víno, cigára, pár konzerv a nějakej chleba – prostě základní životní potřeby. Čekalo mě pár hezkejch večerů.

     Jednou z věcí, který mám fakt rád, je pohled na oblohu. Je jasný, že hvězdy zářící na nočním nebi asi pozoruje kdekdo, ale já trávím hodně času koukáním na mraky, který mnoha lidem přijdou úplně obyčejný. A přitom neznám nic krásnějšího a jímavějšího, vždyť co jinýho může líp symbolizovat proměnlivost života než neustále se pohybující a tvar měnící oblaka, ve kterejch neomezená lidská fantazie dokáže vidět tisíce různejch věcí. A co teprve bouřka – zataženou oblohu křižují zářící blesky a celým krajem se ozývá rachot hromu – to je podívaná, při který si člověk uvědomí, jak je jeho úděl mravenčí a život jepičí.

     Po dlouhý době jsem se zase vypravil do antikvariátu, jelikož shánět knížky na takovejch místech má hned několik výhod. Za prvý, jsou o hodně levnější než v normálních knihkupectvích a na jejich kvalitě to většinou není znát. Za druhý, protože dávám přednost starším autorům před těma sračkama, co se píšou dneska a který tu mají jen zřídka, s výběrem bejvám obvykle spokojenej. A za třetí, ty knížky v antikvariátech v sobě mívaj něco zvláštního, nejspíš je to tím, že už je před váma držel v rukou někdo jinej, něco už zažily a tím se lišej od svejch napulírovanejch sester, na kterejch sotva stačila zaschnout barva. Doufal jsem, že seženu nějaký ty beatníky, radost by mi udělal taky Bukowski, ten starej chlípník a ožrala s překvapivě jasnozřivým pohledem na svět, kterej toho má s jejich kápem Kerouacem hodně společnýho. Chodil jsem mezi přetékajícíma policema, spokojeně nasával ten zvláštní pach uleželýho papíru a rukama jemně přejížděl po zjizvenejch hřbetech starejch knih. Díla svejch oblíbenců jsem sice nesehnal, ale při odchodu z krámku jsem se přesto usmíval.

      Abych pravdu řekl, zkouším psát i vlastní věci, ale žádnej zázrak to teda není. Nevím proč, ale cokoliv hodím na papír, vždycky v tom najdu až moc ze sebe a svýho posranýho života. To by možná nevadilo, kdyby nebyl, myslim ten můj život, tak nudnej a šedej. Takže radši píšu jen tak do šuplíku. Možná nechápete, proč s tím nepraštím, když stejně nemám v tomhle směru žádný ambice. Důvod je prostej, říkejme mu duševní očista nebo třeba pokus o sebereflexi. Možná to nedokážu dost dobře vysvětlit, ale psaní mi prostě umožňuje naházet všechny mý starosti, chmury, špatný pocity i noční můry na jednu hromadu a tím je dostat aspoň trochu pod kontrolu (vlastně se ani nemůžu divit, že je to pak většinou o mně). Když to člověk všechno vidí před sebou na papíře, černý na bílým, zdánlivě nepřekonatelný obtíže se náhle smrsknou a já si řeknu, mohlo by bejt hůř. Takhle to u mě teda funguje, ale nemyslete si, že bych byl díky tomu v nějaký výjimečný pohodě. Většinou mám spoustu problémů a tuze málo papíru.

      Promítání venku má svoje nepopiratelný kouzlo. Člověk sedí na louce, v ruce cigaretu a nad sebou nebe posypaný hvězdama, a dívá se na film, kterej by jinak mohl vidět jen v neobyčejně obyčejným prostředí normálních kin nebo multikin. Jedinou věcí, která mě irituje a která je nevyhnutelně vlastní každýmu kinu, je, že si člověk připadá trochu méněcennej, když tam nakráčí v počtu jedný osoby a vidí ty dvojice a hloučky kolem. Celýmu večeru může dodat nepříjemnou pachuť jedinej pohrdavej nebo v horším případě dokonce lítostivej pohled, kterýho se mi od nich někdy dostane.

      Občas přemítám o tom, proč lidi vlastně čtou. Hledají únik z banální reality všedního dne, využívají možnosti poznat věci a místa pro ně nedosažitelný nebo jen zabíjejí pomalu se vlekoucí čas? Podle toho můžeme samotný čtenáře rozdělit do několika různorodejch skupin. Do první počítám ty, který vzali do ruky knihu jen proto, že neměli zrovna nic lepšího na práci – můžeme je potkat v čekárnách, vlacích, autobusech nebo tramvajích – většinou se co chvíli kolem sebe rozhlídnou s nadějí, že se stane něco, co je zachrání od tohohle nudnýho způsobu utrácení drahocennýho času. Tyhle lidi sahají k četbě až jako k poslední možnosti. Druhou skupinou jsou klasický čtenáři, který sice taky můžou číst ve vlaku nebo čekárně, ale na rozdíl od předchozích se týhle činnosti věnujou pravidelně a neváhají na její oltář položit pořádnej kus svýho života – nejenže čtou, ačkoliv by mohli dělat tisíc jinejch věcí, ale většina z nich obětuje další hodiny a hodiny častým návštěvám knihkupectví, knihoven nebo antikvariátů. A třetím typem čtenářů je druh asi nejmíň rozšířenej, do kterýho však neskromně počítám i sebe. Jsou to lidi, který knihám věnujou většinu svýho času a vyskytujou se skoro na všech akcích s nima aspoň vzdáleně spojenejch. Taky četba knížky pro ně nekončí poslední stránkou, ale dál o jejím obsahu přemejšlej a třeba jí i přečtou podruhý a snažej se objevit věci ne úplně zřetelný, najít hlubší smysl často ukrytej mezi řádky, prozkoumat takzvaný další plány textu. A lidma, který knihu obvykle “vysajou do dna”, pro který je každý napsaný slovo studijním materiálem a číst je pro ně stejně důležitý jako pít nebo dejchat, jsou sami spisovatelé.

      A tak jsem se proplejtal přelidněnejma třídama, úzkejma uličkama a temnejma průchodama a pozoroval jsem kolemjdoucí a domy a kostely a holuby na chodnících a bylo mi fajn. Spousta lidí si tý nádhery vůbec nevšimne, ale já měl radost z každýho nově objevenýho místa nebo zákoutí i z každý sochy, kašny a chrliče, byl jsem omámenej tou vznešeností a nadčasovostí našeho úžasnýho, historií prosáklýho města. A litoval jsem turisty, který chodili a povídali a fotili a platili a zajímali se přitom jen o věci uvedený v jejich pitomejch pláncích a průvodcích.

      Chladnej kámen opracovanej dovednejma rukama dávno mrtvejch géniů samozřejmě nebyl to jediný, na co jsem se během svejch cest díval. Pod mojí nevábnou slupkou se totiž skrejvá obyčejnej kluk, jakejch běhá po světě spousta a který toužej po nějaký tý spřízněný duši. Kdysi jsem s jednou slečnou chodil a právě kvůli ní jsem začal tolik chlastat.

      Jmenovala se Kristýna a byla výjimečná. Neschovávala tvář za líčením, nebarvila svoje dlouhý vlasy, nestyděla se za zálibu v četbě klasiků a starejch černobílejch filmech, nebála se chtít od života víc než jí dával a nemluvila, když nebylo třeba nic říkat.

      Poprvý jsem ji spatřil v jednom antikvariátu. Natahovala se k horním policím, na sobě lehký modrý šaty s ramínkama, který jí při tom pohybu vyjely až do půli štíhlejch stehen, a když konečně ve svý ruce sevřela hledanou knížku, odhrnula si z obličeje záplavu dlouhejch černejch vlasů a na rtech měla šťastnej úsměv a v tom okamžiku jsem byl nadobro ztracenej. Zasněně jsem sledoval, jak odchází pryč. Panebože, proč tu ještě stojím, napadlo mě, a rychle jsem vyběhl na ulici. Pozdě, venku se hemžili jen obyčejný lidi, který mě v nejmenším nezajímali. Na rameni jsem ucítil pevnej stisk. “A platit za tu knížku nebudeš?” zeptal se prodavač z antikvariátu. Dal jsem mu peníze, omluvil se a se svěšenou hlavou vykročil k domovu.

      Od toho dne jsem věnoval sledování tohohle krámku každou volnou chvilku. Uběhl tejden, dva, pak už to byl celej měsíc a jednoho zamračenýho odpoledne jsem ji konečně znova uviděl. Vešla dovnitř a já se už chystal vběhnout tam za ní, když jsem ve skleněným výkladu spatřil svůj odraz. Ty hlupáku - znechuceně jsem si prohlížel svojí uhrovatou tvář, dlouhý mastný vlasy, vybledlý tričko od trhovců - taková ti nevěnuje jedinej pohled. No, snad za to mohly ty dlouhý hodiny marnýho čekání, ale nechtělo se mi to teď vzdávat. Zhluboka jsem se nadechl a vkročil do krámku. A světe div se, ta dívka si mě nejen všimla, ale dala se se mnou hned do řeči a já byl na vrcholu blaha. Domů jsem odcházel opět sám, jenže tentokrát s příslibem dalšího setkání. Kristýna, křičela moje duše to jméno do celýho širýho světa, moje Kristýna. Večer jsem usínal s její tváří vyrytou do svýho rozjásanýho srdce.

      Začali jsme se vídat čím dál častěji a časem jsme našli společnou řeč, ke který nebyly zapotřebí slova a která nás oddělovala od všedního a šílenýho světa kolem. Držel jsem její hebkou ruku nebo ji hladil po jemnejch vlasech nebo líbal její sladký rty a přemejšlel o tom, kolik jarních, letních, podzimních i zimních dnů postrádalo svý nynější barvy jenom proto, že jsem neměl Kristýnu. Začal jsem číst anglický a francouzský a ruský klasiky a ona si oblíbila dlouhý procházky naším starobylým městem, vlastně až se mnou objevila jeho kouzlo, a ani jeden z nás si už nedokázal představit život bez toho druhýho. A čas nyní ubíhal daleko rychleji než v dobách samoty, ráno slunce vycházelo nad rozkvetlýma loukama a večer se už sklánělo k zasněženejm pláním, ale nám to bylo jedno, byli jsme mladý a zamilovaný a pořád spolu.

      Nic dobrýho v lidským životě však netrvá věčně. Každou roztomilou zvláštnost po čase začneme vnímat jako otravnej nedostatek a do každý oblíbený činnosti se jednou vkrade nuda. Zkrátka jsme se po nějaký době jeden druhýho tak nasytili, že nás přešla chuť na další chody přichystaný šéfkuchařem jménem Osud. Naším zdánlivě pevným vztahem začaly prosakovat temný vody nespokojenosti a neporozumění, křičel jsem na ni a pak ji odprošoval, hádky a zase usmiřování, dlouhej bláznivej kolotoč dvou pomalu se odcizujících bytostí. A jednoho podzimního dne, kdy ze zatažený oblohy padaly hustý provazce deště a vítr marně čekal na pomalovaný tváře dětskejch draků, Kristýna odešla z mýho bytu a mýho života.

      Říká se, že čas všechno vyléčí. Podle mně je tahle pravda neúplná, lišící se případ od případu. Minulost sice jednou vybledne, starý obrazy v naší paměti časem ztratěj svoje jasný kontury a dávný city nakonec vychladnou, ale malej drápek každý události, která velkou měrou ovlivnila náš život, v nás zůstane zaseklej už navěky.

      Myslím, že právě tohle jen částečný vymizení našich vzpomínek, přičemž většinou zapomínáme na ošklivější zkušenosti a nepříjemnější zážitky a horší lidský stránky, má na svědomí značný množství návratů, ať už k partnerům, přátelům, místům nebo třeba věcem, jako jsou knížky a filmy. Málokterej pokus vzkřísit takový mrtvý vztahy bejvá úspěšnej a přesto se o to člověk, tvor snad už od narození velmi naivní, stále pokouší. Pro mně je to důvod být alespoň jednou vděčnej svý odlišnosti, vykořeněnosti ze světa, tomu, že mezi normální lidi nezapadám – já se o žádnej velkej skok proti proudu času nepokusil a jsem přesvědčenej o tom, že jsem si tím ušetřil velký zklamání.