Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 21.11.
Albert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Mezijezeří
Autor: zirael (Občasný) - publikováno 16.9.2004 (15:03:49), v časopise 20.9.2004

            Přibyl jsem do Mezijezeří dva roky po válce, začátkem roku 1921. Byla půlka dubna, ten čas, kdy si jaro ještě protahuje hřbet a ukazuje drápy. Město jsem nechal za zády a mou jedinou touhou bylo spočinutí v náruči hor. Ves Mezijezeří jsem si vybral z jediného důvodu; na tamní škole kdysi učiteloval můj prastrýc. Žádnou přízeň jsem v kraji už dávno neměl, ale snad z piety nebo romantické touhy alespoň po nějakých kořenech jsem se rozhodl stočit svou životní pouť právě sem. V mých představách měl být malebný venkovský kout balzámem pro mou unavenou mysl.

             Z města jsem vyjel za jasného dne a v lehkém mrazíku. Nájemný automobil byl naštěstí objednán už tři dny dopředu. Jel jsem sám a byl jsem tomu rád – pochybnou nejistotu příjemné společnosti jsem spokojeně vyměnil za pohodlnou jistotu samoty. Jak jsem opouštěl zmatek městských ulic, zvedala se mi nálada. Nervozitu z nového prostředí jsem nepociťoval, několikaletý pobyt v cizině mě přivedl k dostatečnému sebevědomí, ale i k touze ukázat světu záda.

Cesta ubíhala rychle. Vůz ujížděl po rovných cestách, a přestože se tvář krajiny kolem příliš neměnila, nudou jsem netrpěl. Po pár hodinách jízdy jsem se zády opřel o okénko, položil jsem své nové, ale ne příliš čisté boty na sedačku, a s drzou samozřejmostí platícího cestujícího jsem se ponořil do spánku. Když jsem znovu otevřel oči a kličkou stáhnul okno, strnul jsem překvapením. Tatam byla sluncem zalitá krajina nížin, jednotvárná svým neměnným horizontem. Před mýma očima se promenovala nestejně rozeklaná řada černých smrků a pod víčka mi zavála mokrá a slizká mlha. Ucuknul jsem a hlouběji se zabořil do měkkého sedadla; tohle že byly mé vytoužené romantické hory? Zahnal jsem obavy a znovu jsem upadl do neklidného spánku.

            Na náves se vůz dokodrcal a doházel horskými cestami až navečer. Slunce zapadalo a jeho mdlý přísvit, ještě ztlumený oparem, sotva zaléval blízké okolí. Dojem ze vsi byl neurčitý; škola, hostinec, několik kamenných domů, dřevěné chalupy. Štíty všech byly pomalovány barevným vzorem, typickým pro tento kraj. Na vrchu za vsí jsem v soumraku rozeznal špičku kostela a neurčitý stín kamenného stavení. Nad údolím temněly špičky hor. Popadnul jsem své jediné zavazadlo a vykročil k hostinci, kde jsem měl vyjednaný první nocleh.   

 

„Pan Mathesius?“ Hostinského hlas by promazal všechny součástky toho utahaného automobilu. Přikývl jsem a rozhlédl se po poloprázdné místnosti. Čekal jsem hlučný výčep plný veselých vesnických pijáků a zatím tu porůznu posedávalo jen pár mlčenlivých mužů. Místnost měla k mému překvapení vysoký strop; dříve snad sloužila k jinému účelu. Podlaha byla dřevěná a na několika místech prošlapaná stovkami nohou. Zvedl jsem oči ke stropu. Trámy, které jsem měl nad hlavou, sloužily jednoduše pro podpěru. Žádné starobylé náčiní zavěšené na hřebících, žádná lýkem opletená kamenina, vyjímající se na dřevě. Jen tlustá olysalá kočka na mě zívla ze svého povýšeného místa.

   „Doufám, že pokoj, který jsem si objednal, je připraven. Zdržím se pouze do zítřka.“ Hostinský úslužně přikyvoval, sundal z držáčku nad pípou jediný klíč a upřeně si mě přitom prohlížel. Nebyl ostatně sám: od všech umaštěných talířů a sklenic na mě zíraly zvědavé a nepřístupné oči. Otřásl jsem se. Hostinský mě vedl úzkými schůdky do patra, zastavil se u dveří a pokoušel se marně zapáčit klíč do zámku, hlavu otočenou ke mně.

   „Doneslo se sem, že snad pán má být novým učitelem…“ Otazník mu zůstal viset na rtech.

   „Ano,“ přisvědčil jsem, „mám zde vyjednané místo kantora a nájemnou místnost na faře. Jsem po cestě unaven. Děkuji vám.“ Dveře konečně přestaly vzdorovat, vešel jsem a přibouchl jsem mu je před nosem. Vyhlédl jsem z úzkého okna. Noc byla nadobyčej jasná.

 

Faru jsem si prohlédl hned na druhý den ráno. Snídani, která se skládala pouze z piva, jsem hostinskému odmítl a vydal se svižným krokem na vrch za vsí, kde vedle domu božího stál i dům knězův. Propletl jsem se mezi staveními, přešel potok a vešel do sadu; musel patřit faře. Míjel jsem jabloně, meruňky, útlé třešně i jednu rozsochatou hrušeň. Ať by byl zdejší kraj sebechudší, farář – zasmál jsem se – nemohl míti nedostatku. Do kopce jsem se trochu zadýchal, ale když jsem se u kostelních dveří otočil, nelitoval jsem. Celou vesnici jsem měl jako na dlani, malou a nemalebnou. Zadumal jsem se.

   „Líbí se vám zde?“ uslyšel jsem náhle. Dveře za mými zády se během mého rozjímání otevřely a v nich stál muž v černé sutaně, na ústech otázku.

   „Velmi“, zalhal jsem. Nechtěl jsem si svého nájemce popudit předem. Mužem ve dveřích totiž nemohl být nikdo jiný než místní kněz. Prohlížel jsem si jeho příjemnou tvář, a ač bych mu to nepřiznal, zatím se mi tady zamlouval jen on. Podali jsme si ruce a představili se.  

     „Budete to tu milovat jako já,“ usmál se.

 

O týden později už jsem byl napevno ubytovaný a čekal mne první vyučovací den. Farář byl zvláštní muž. Mladý, sotva třicátník, a jeho nápadně pohledná tvář neobvykle kontrastovala s důstojností jeho obleku. V očích měl kromě vlídnosti i stopy věcí, kterých jsem zatím nedohlédnul. Poměrně snadno jsme se spřátelili a s radostí jsem zpozoroval, že ve farní knihovně nejsou jen knihy striktně náboženského obsahu. Ke svému nadšení jsem objevil polici plnou sbírek předních českých básníků, ke kterým lnulo i moje srdce – Sova, Březina, největší snivci mé země. Na požádání mi farář recitoval. Vybral úryvek z poslední Sovovy sbírky, Sen chodcův, jejž choroba poutá k jednomu místu.

 

„...čím chorobou víc jsem spoután, tím vášnivěj kráčí můj sen,

tu o vítr opřen jdu dál, tu o peruť, o ptáka,

či andělská křídla to jsou a ta bdí nade mnou

svou všudypřítomností dětskou a tajemnou?“

 

Zdálo se mi to, nebo se mu zachvěl hlas? Když jsem se ho otázal, jestli snad není také nemocen jako onen Chodec, přikývnul. Mým tázavým očím se ale podrobnější odpovědi nedostalo.

Během následujících dnů jsem se o něm dozvěděl více. Přiznal mi, že než se rozhodl pro službu Bohu, srdce ho táhlo k učitelství jako mě. Před mým nástupem dokonce po celý rok zaskakoval na mém místě. Sblížilo nás to – a i já jsem svého času uvažoval o kolárku. Přestože jsem ho zprvu považoval za člověka, který venkov nikdy neopustil a pro město neplane, vyvedl mě z omylu: pět let strávil v Praze v semináři a na studiích.

   „Před válkou, přirozeně,“ dodával s jakousi omluvou. Před hrůzami fronty se jako vysvěcený sluha boží mohl utéci sem domů; ke svému štěstí v době, kdy byla fara opuštěná. Válečná vřava do kraje dolehla jen šeplavou ozvěnou.

 

Ráno, ve svůj první školní den, jsem se vystrojil po městsku, chtěl jsem udělat dobrý dojem. Když jsem ovšem předstoupil před třídu svých budoucích žáků, poznal jsem svoji naivitu. „Měl jsem si obléci raději řeznickou zástěru,“ psal jsem potom sestře hořce. Ale nakonec tak zle nebylo.

V mé třídě bylo šestnáct dětí, většina ze vsi, několik málo přespolních. Deset chlapců a šest děvčat od 7 do 14 let věku. Chlapci byli divocí a ze začátku na ně platil jen křik a rákoska, ale získal jsem si je hodinami vlastivědy a svým vyprávěním o pobytu v cizině. Když jsem se v řeči dostal ke kamennému kruhu u Stonehenge, s nímž si největší vědecké kapacity nevědí rady, a k jezerům hrabství Inverness a tamní pověstné vodní příšeře, i ti největší zlobivci viseli na mých rtech. Zpočátku jsem neměl valný respekt k jejich znalostem, ale sotva pár dnů mi stačilo k poznání, že vzdálenost od studnic vzdělanosti nemusí znamenat její ztrátu. Můj předchůdce byl nejen výborným knězem, ale i schopným kantorem. Vyučování se mi konečně stalo radostí. Teprve příchod poslední žačky, který opozdila její nemoc, mě donutil napsat sestře o dívčí části třídy toto:

   „…Děvčata jsou tišší než chlapci a učí se lépe. Mám tu dva sesterské páry, z toho jedna dvojčata, a dva jedináčky. Dívka, která je z jedináčků starší, je zároveň nejstarší v mé třídě – bude jí už 15 let. Víš dobře, má drahá sestřičko, že jsem dalek toho rozplývat se nad kouzlem žen, ale toto dítko přírody je vskutku výjimečné. Na svůj věk je velmi vyspělá, duševně i tělesně – není to dítě, ale hotová žena. Mluví málo, ale pokud přece ano, vždy k věci a přesně. Zaobírám se jí v mysli opravdu často…, je mi líto, že takový mladý talent zde v horách asi zaschne a neurodí…“

            Jak mírná slova obdivu jsem volil pro tu, která mi od té doby prosvětlovala každý den! Mluvil jsem pravdu snad jen v tom, jak často jsem na ni myslel. Sestře jsem již nenapsal o šedých očích a světlých vlasech, tak zvláštních pro ten kraj. Ani to jsem v dopise nezmínil, jak jemnou má pleť, jak temné řasy a ztepilou postavu. Rád jsem ji nechával předčítat a nemohl jsem se nabažit barvy jejího hlasu. Přestože se jména velkých spisovatelů rozbíjela o nízký strop a tvrdé hlavy mých žáků, věřil jsem, že k ní jejich slova mluví stejně jako ke mně. Když přednášela úryvky ze Shakespeara, zvedala ke mně oči; Julie v ní byla. A Ofélie. A Desdemona. 

 

   Pane učiteli.

   Ano, Karlo ?

   Mám ráda vaše hodiny. Předčítejte mi, prosím. Mám ráda vaše knihy. Předčítejte mi, až budeme sami.   Povídejte. Povídej. Ta růže je pro tebe.

Ty dialogy jsem si vysníval, ale růže mi nosila doopravdy. Začátkem června vložila do vázy na katedře první a vždy po třech dnech pravidelně měnila za další, rudé a bílé. Když jsem se jí potajmu zeptal, zavrtěla hlavou a mlčela. Mlčela, ale mně to stačilo. Jaký větší důkaz nevinné lásky bych mohl chtít?

Můj cit měl však do nevinnosti daleko. Kvůli chvíli, kdy v prázdné třídě měnila květinám vodu a otřela se loktem o má záda, shrbená nad sešity, jsem dvě noci bděl..., a obrazy v mé hlavě se k farskému prostředí hodily jako oheň a voda. Udýchán, psal jsem prstem na zamlžená okna pokojíku Karla – Karla Popelová. Karla. Karla.

 

Čas běžel a já na faře přestával být hostem a stával se domácím. Porodní bábě, farské hospodyni, bylinářce a kuchařce v jedné osobě, vdově Novotné, jsem pomáhal trhat meruňky, vápnem vybílil spižírnu, zabydlil jsem se. Karlu jsem vídal méně, ale za to pravidelně – každou neděli v kostele. Její jemný obličejík v první lavici, prozářený světlem svic, mě rozechvíval až k blaženství. Díky drbně Novotné jsem se navíc o své lásce leccos nového dozvěděl.

Žila jen se svým otcem, truhlářem, v jedné z chudších chalup, matka jí zemřela v dětství. V horách smrt chodí časně a najisto – v lese na ni za vichřice padl strom, když bylo její dceři sotva deset. Má sladká dívenka tedy dělala zároveň dceru i hospodyni, od útlého věku zastávala mnoho ženské práce. Školu si na otci křikem vynutila; kdyby bylo po jeho, nebyl by jí tam dovolil – navzdory úřadům.

   „Její otec, starej Popel, je tak trochu běs,“ dodávala pak hospodyně šeptem. „Co mu žena umřela, přestal chodit do kostela a úplně vodpadnul od víry, lidi říkaj, že prý se snad obrací k těm starejm, víte, k těm pohanskejm ďáblíkům, co tady v kraji dávno měli svoje uctívání. U Jezer staví i ty jejich modly, prej jako člověk vysoký, a že mu to i na rozum leze. Považte, že na svátky jim i obětuje, posledně kohouta a krůtu podřezával. Hlavu jim sekerou usekal, oči vyříznul a těla spálil, sama jsem to viděla. Na každej pád dceru drží zkrátka – na pouť jí zakázal, a kdyby si sebemenší tretku nebo i luční kvítí domů přinesla, bylo by zle. Dobrej člověk to nejni, když kolem kostela ani na Narození neprojde.“

Z křižování a klepů staré Novotné jsem si máloco dělal.

Popela jsem později potkal sám, když mi s hlukem vtrhnul do třídy a k nohám hodil mé knihy…, Karliny knihy. Nenamáhal se s vysvětlováním. Pohled stočil k pichlavé květině na mém stole.

   „Vaše?“

   „Ano.“

   „Od ní?“

   „Co je vám do toho?“

Jen se otočil a vyrazil ven. V sadu za farou jsem po pár dnech objevil záhon růží, bílých a rudých. Nestydatost mé zlodějky mě dojímala.

 

Farář – trval na tom, abych ho oslovoval křestním jménem Prokop – se ke mně dál choval mile a přátelsky, ale pevnější pouto se už mezi námi nevytvořilo. V posledních týdnech měl ve zvyku zavírat se do svého pokoje a vycházel jen zřídka. Když jsem zaváděl hovor na školu a své žáky, mlčel. Umíral jsem touhou mluvit o Karle, ale s kým jsem si ve vsi, bez přátel, mohl promluvit? Prokop byl jediný mně blízký člověk v mém věku, a proto jsem se jednoho dne rozhodl svěřit se mu se svou šílenou láskou.

   „Nemohu spát,“ vešel jsem omluvně do jeho pokoje. „Potřeboval bych… promluvit si s přítelem.“

Otočil se od stolu, oči ještě oslněné lampou. Pokynul mi k židli.

   „Jak víš, jsem ve zdejší škole spokojený…“ začal jsem neobratně. „Vlastně víc než spokojený, každý den je pro mne svátkem. Možná se divíš, proč je mi sváteční vídat neposedné děti. Vlastně, jde mi o to vídat jedno z nich. Možná ji znáš – do kostela dochází svědomitě. Musel jsi ji snad i vyučovat–“ 

Nedopověděl jsem. Jeho tvář se stáhla a ustoupila, za očima se spustilo černé plátno, ústa zamrzla do tenké praskliny. Chtěl jsem vyhrknout slova omluvy, ale mávnutím ruky mě vykázal ze dveří, div mě při tom neuhodil.     

   „Už nikdy o ní–“

Od té chvíle jsem se mu vyhýbal. 

 

Nastal prosinec. Atmosféra na faře byla vinou roztržky s Prokopem stejně mrazivá jako počasí venku, a přestože jsem se v duchu často obíral jeho podivným chováním, na srdci mi ležel mnohem větší žal. Karla přestala začátkem prosince chodit do školy. Nezdálo se mi, že by ji sklátila nemoc, spíše naopak – poslední měsíce jen kvetla, hruď i tváře se jí kulatily. Když po týdnu nepřišla ani o sobě nepodala zprávu, vydal jsem se k Popelovům sám. Koneckonců, jako kantor jsem měl povinnost hlídat si své ovečky, ať se zaběhnou kamkoliv. Popelův dům byl ale zamčen, okna zvenčí zajištěna. Podivné bylo, že z komína stoupal vytrvalý proužek kouře – dům tedy musel být obydlen. Dovolal jsem se však leda vran, posedávajících na okapech.

Druhý pokus jsem učinil tři dny před Štědrým dnem. U plotu chalupy mě znovu přivítalo ticho. Branka byla zavřená, zahrada zpustlá, sněhem se táhly tři řádky stop. Jedna ke dveřím, dvě od. Několikrát jsem zavolal a pak branku přeskočil, byla mi směšně nízká v mé touze spatřit svoji lásku. Zaklepal jsem, vzal za kliku a otevřel. Naskytl se mi podivný pohled. Ve světnici bylo šero a nábytku málo i na tak chudé stavení. Vedle dveří žhnulo otevřené ohniště, nad ním kotlík s vodou už skoro vyvařenou. Hmatal jsem po nějaké lampě nebo svíčce, ale dosáhl jsem jen na tmu. Udělal jsem další krok dovnitř a opřel se rukou o něco, co jsem považoval za trám. Pod dlaní se to ale zhouplo a když jsem zvedl oči, vykřikl jsem nahlas – nelidská tvář, kláda s očima, dřevěná věc živá a neživá. S děsem jsem si prohlédl pravou dlaň, byla černá a lepkavá, dralo se mi na mysl „krev“, ale rozum jsem si ještě zachoval – byla to stromová smůla. Nehybný lidský sloup jí byl obalen. Ustoupil jsem a prohlédl jsem si tu věc pořádně. Byla přesně taková, jak jsem ji znal ze studií z mnoha obrazů, pohanská modla, kmen osekaný do podoby lidské postavy. Truhlářova nevěsta, démon pozvaný k rodinnému krbu.

   „…lidi říkaj, že prý se snad obrací k těm starejm, víte, k těm pohanskejm ďáblíkům,“ znělo mi v hlavě. Dřevěný úsměv mi přikývnul. Ale kde je ona ? Zdálo se mi, že dřevěné oči se otočily vzhůru. Ve tmě jsem stačil rozeznat schůdky kamsi ke stropu. Vyrazil jsem po nich, nohy se mi smekaly po kluzkých stupních, a rozrazil jsem horní poklop vší silou. Ocitnul jsem se na půdě a to, čeho jsem se prvně lekal na své dlani, bylo teď všude kolem; opravdová, sladce páchnoucí červeň. Na zemi, v primitivní kolébce, ale hlavně na jednoduchém lůžku, bílá látka s prapodivným vzorem .

Nebyl jsem sám. Bába Novotná jen rozhodila ruce. Její povinnost byla splněna, sotva co zmůže ve věcech příštích. A Karla ani dítě nikde. Nechal jsem babici tam v těch mateřských jatkách a běžel.

„…prej si tam staví i ty jejich modly…“ 

Bylo zjevné, kam.

 

Na výspu u Jezer doběhla má mysl, ale ne už mé tělo – to se plahočilo závějemi teprve v půli cesty, sníh po pás, ruce rudé mrazem. Vzpomněl jsem si, jak jsem se prvně ptal na původ jména vesnice.

   „Ty jezera jsou výš,“ odpověděli mi, „v horách vedle sebe. Rozmrzaj až v květnu. Vesnice dřív stávala mezi nima, ještě ve starejch dobách, za pohanů, říká se.“ Mezijezeří.

Hnal jsem se lesem do stráně, na jejímž konci jsem tušil sráz a jezero. Už jsem občas mezi stromy zahlédl matný lesk ledu. A slyšel ticho, kterého jsem se bál. Nakonec jsem ji uviděl, malou –  tak daleko od břehu, led na ledu, pod ní zkamenělá voda stejně šedá, stejně šedé i její tělo. To, které jsem po nocích vídal přicházet, stejně nahé, ale o tolik víc bledé, záda prohnutá do bolesti, má sladká lidská hvězda na ledovém nebi. A u nohou nehybný bílý uzlík novorozeněte.

   „Pojď sem!“

Zůstal jsem stát. Popel, on to byl, stál u černé modly, dvakrát, třikrát větší než ten nedodělek v chalupě, a halekal na mě vítězným hlasem. 

   „Pojď, ty pánbíčkáři, ty boží hovado! Udělals jí parchanta a teď si pro ni jdeš? Pozdě, už si ji vzalo Jezero, vidíš, ty blázne? Blázne!“

Otočil jsem se. Stál na vršku srázu, kam cíp lesa už nesahal; jeho sutana se odrážela proti sněhu. Já skrytý mezi stromy, můj hnědý oblek nebyl proti hradbě smrků vidět, pozoroval jsem – nepozorovaný. Prokop udělal několik váhavých kroků, pak se rozeběhl dolů. Popel se smál, prohýbal se v pase a opíral se o modlu, jeho Černoboh se smál s ním, smíchy se celý viklal a kýval, jen Karla na ledu se nesmála, její oči už dávno viděly jinam.

 

A já viděl – co? Pohana, kterého uprostřed smíchu zavalil jeho vlastní bůh, svou láskou ho přikryl, políbil smolnými ústy, oko za oko, oběť za oběť. Kněze, který v kleče rozmotával provazy na těle, které ani boží dech nezahřeje. Kněze, který mohl být učitelem, kantora, který mohl sloužit mši, stejnou jako na ledovém oltáři dole; osud, který byl můj. Viděl jsem své nohy, jak se dávají do běhu, viděl rudou mlhou vzteku, rudou jako ty růže, co dával Prokop jí a ona si je pro potěšení stavěla před oči, hlupákovi za katedrou pro smích, pro bolest.

A já viděl – co? Své ruce, jak ho tlučou, své prsty, jak uvazují jedno horké tělo k jednomu ledovému, své nohy, jak dupou do ledu, praskliny, černou tmu. Volal jsem na sebe, díval jsem se na sebe tam dole, má drahá sestřičko, když si je voda brala ?

Odpusť mi, že píši až teď, v květnu. Zbývá mi jen vystoupat tam, kde už z výspy slézá sníh a voda je temná. To druhé jezero, sestřičko, je přece pro mě.

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
zirael (Občasný) - 16.11.2004 > díkes:) mám z toho ještě pořád radost
<reagovat 
bledulka (Občasný) - 18.11.2004 > hráz
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Vivaldina (Občasný) - 19.5.2005 >

... konečně jsem se k tomu dostala - no už bylo na pováženou, když už září na papíře :)

skvělý počteníčko - tajemné a věrohodná atmosféra, popis Popelákovic doupěte, city učitelskýho, cesta z města ... no prostě se mi tam toho líbilo hodně :)

PS: včera jsem se v Knižním světe na ČT dozvěděla, že prý seš velice nadějná mladá studentka, která má před sebou jistě velkou literární budoucnost :) ... no to už je zralý na pořádnou gratulaci ... G R A T U L U J U

 

Bodovat už mi teď přijde bezpředmětný, tak aspoň doporučení ...

 


Doporučil 
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 20.5.2005 > Vivaldina> 

díky, potěšilas - tohle se dobře poslouchá. ale s tou jistou literární budoucností je to sporný:))

* za podporu


<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 6.7.2005 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
nečekaná (Občasný) - 21.8.2005 > Pěkné, pěkné. Ta čeština! Jen drobnůstka- kočka asi měla být na vyvýšeném místě. Nebo jsi chtěla zdůraznit zároveň jejich charakterovou vlastnost? :-)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 22.8.2005 > nečekaná> je to tak, chtěla jsem zdůraznit povýšenost i vyvýšenost v jednom slově. teda myslim:) ale je fakt - když teď na to koukám - že je to možná až příliš literární. no nic, tohle už je skončená věc, ať si je kočka povýšená:)
<reagovat 
Jonáš (Stálý) - 29.9.2005 >

V době publikování pravděpodobně Totemová událost měsíce!

 

Želary o generaci dřív..

Nenuceně tím prosvítá dobová poučenost; reálie, archaický styl.. Líbí se mi citace Sovy i korespondence.

 

Myslím, že v některých místech je příliš toho "jsem" (těžko se tomu vyhnout, chápu) a že "bylo zjevné, kam" má být bez čárky. Taky pozor na shluk spojek - "že než".

 

V závěru to jde možná příliš rychle. Ale napsáno skvěle: všechna čest.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Vihar (Občasný) - 15.8.2006 > Milá Zirael,

Nejsem oslněn tvojí krásou (anžto jsem tě nikdá neviděl) ani nemám zaplaven mozek stálou samčí nadržeností a nezmítají mnou pohlavní či jiné touhy (vzácný to čas), soudě dle nekritických kritik, jako s houfem nekriticky v rozvzdychání déčkujících předřečníků výše, ani v těchto chvílích nesleduji žádné plány tě sbalit a tak budu v kritice tvé povídky poněkud ostřejší, chladnější a věcnější.

Povídku jsem četl hned dvakrát a to jednou ve vlaku řítícím se po kolejišti s patnáct let zanedbanou údržbou, takže i když to se mnou házelo jak na splašené kobyle, přesto jsem nemohl přehlédnout následující chybky včetně stylistických i na první pohled patrné neobratnosti:


"kdy si jaro ještě protahuje hřbet a ukazuje drápy."
- jaro ukazuje drápy? Divná asociace - Nebylo by lepší: "kdy si jaro ještě protahuje hřbet a zima stále ukazuje drápy. případně: "kdy si jaro ještě protahuje hřbet a přízemní mrazíky doposud škrábou drápy na okenní tabulky."

"nájemný automobil byl objednán..jel jsem sám a byl jsem tomu rád" 2xbyl, navíc trpný rod visící uprostřed řady "jsem".. možná "byl pro mne objednán"..
slizká mlha - slizská
až navečer - až vpodvečer (zní líp v kontextu)
špičku kostela...špičky hor - 2x za sebou špička
vyjednaný nocleh - sjednaný
by promazal - by snad promazal
"..vešel jsem a přibouchl jsem mu je před nosem. Vyhlédl jsem.." - často opakované "jsem"
přešel potok a vešel do sadu - 2x za sebou šel

„Líbí se vám zde?“ uslyšel jsem náhle. Dveře za mými zády se během mého rozjímání otevřely a v nich stál muž v černé sutaně, na ústech otázku.
lépe:
Dveře za mými zády se v průběhu mého rozjímání otevřely a v nich stál muž v černé sutaně, na ústech otázku: "Líbí se vám zde?"

napevno ubytovaný - děsný obrat

Sblížilo nás to - tato okolnost nás sblížila
(časté používání téměř univerzálního zájmena "to" zpravidla poukazuje na jistou nevyzrálost a nevypsanost či chudou vyjadřovací zásobu pisatelovu, a zvlášť tluče do očí v archaickém květnatém textu)

po městsku, - ,anžto (protože aj.) chybí ti tam nějaká spojka, takhle působí souvětí školácky odsekaně
navíc je tam 4x po sobě "jsem"

naivitu - prostinkost, prostotu či obdobné české slovo by slušelo archaickému textíku mnohem více.

u Stonehenge - Stonehenge je přímo název oné stavby takže "u" není na místě, mrknu se když tak do OS mapy, ale myslím že stejnojmenná vesnice tam není, co si pamatuju, jen vojenské základny se cvičišti domácích i cizáků z USA, navíc Lochneska i Stonehenge jsou dost profláklá

v řeči - ve výkladu
a k jezerům a tamní - 2x a
Mluví málo, ale pokud přece ano - ano škrtnout
vždy k věci a přesně - výstižně (přesně hází rým s tělesně nad tím)
asi zaschne a neurodí - nejspíš zplaní

"... „Její otec, starej Popel, je tak trochu běs,“ dodávala pak hospodyně šeptem. „Co mu žena umřela, přestal chodit do kostela a úplně vodpadnul od víry, lidi říkaj, že prý se snad obrací k těm starejm, víte, k těm pohanskejm ďáblíkům, co tady v kraji dávno měli svoje uctívání. ..."
- od této chvíle (tedy za polovinou) povídka (konečně) nabrala rozumnou rychlost a hlavně hloubku za současného uvolnění, útrpná větná i slovní spojení ale i celé pasáže jak z povečerech vypocené školní slohovky, jejíž věty jsou smolivě a bez citu toporně opisovány z knížky po dědečkovi nalezené v jeho bývalé knihovně, aniž by pisatelka hlouběji chápala jejich souvislosti a místa, kde se obvykle používají.

horní poklop - padací dvéře (nejsi v tanku nýbrž na půdě)

"pozoroval jsem - nepozorovaný"
-pozoroval jsem, ač sám neviděn
smál, smíchy, nesmála - pořád se opakuje kmen "smát"

jeho oči už dávno viděly jinam - jeho oči již notný čas hleděly jinam
----------------------

Příběh je vcelku pěkný, uvěřitelný, i když se může zdát šablonovitý. Mladý farář versus půvabná venkovská dívenka držená skrátka, k tomu bláhový pozorovatel-vypravěč, který je zároveň představen od počátku jako hlavní postava děje, aby tak autor odlákal pozornost čtenářovu a připravil chvíli překvapení odhalením pravého těžiště dramatu, které je v závěru jen úsečně vylíčeno, aby zpětně budilo ve čtenáři představivost a hloubání nad příběhem, který stojí v pozadí povídky. Avšak zpracování průměrné s množstvím stylistických chyb i neobratností (viz výše) velmi snižuje hodnotu i čtivost celého díla. Zvlášť z počátku autorka nezvládá vytěžit hloubku z příjezdu a líčení prostředí a prvních dojmů a upíná se příliš na napodobeninu staročeštiny. Navíc trošku hlubší studium reálií, třebas i bez praktického cvičení prokusování kuřích krků a chlemtání drůbeží krve či tančení nahá po ranních lukách, smývání menstruační krve ve studánce, kam chodí jen laně a žízniví turisté z kapitalistické ciziny pít jakož i sbírání semena klisen na pastvinách u hřebčína by neškodilo.

Povídku hodnotit nebudu, výběrů vzhledem k jiné próze má až nekriticky příliš, vzhledem k tomu, jak si ve srovnání s jinými stojí, (tvoje Hrobce jsou lepší - přirozenější a více osobní, prožívané a citové, ne tak šablonovité a toporné), avšak nebýt toho hafa nekritických obdivovatelů, výběr bych určitě dal, už pro to, že opravdových povídek se v současných, tak pro domácími vlastizrádci, kolaboranty i cizáky okupovaný a drancovaný český stát i vymírající národ s jeho euroamerikanismy a tržním terorem ošklivě znásilněnou kulturou a jazykem těžkých časech rodí snad ještě méně, než se rodí českých dětí našemu pracujícímu lidu a inteligenci.

Líbilo se mi zpracováním a dávkováním čtenáři ono zjištění učitelovo, že květiny na katedře nejsou pro něj, jak se bláhově domníval, nýbrž že si je ona vystavovala pro vlastní potěchu svých očí.

A vůbec nejvíce si vážím obžaloby zvrácenosti víry a církve, zvlášť té křesťanské. Jen víc takových nenásilných tichých zrcadel nastavených do tváře poblouzněných uctívačů zasebevražděné třetiny nesmrtelného trojboha a jiných strašidel!


<reagovat 
 zirael (Občasný) - 26.9.2006 > Vihar> 

Vihare. Až teď, náhodou, jsem si všimla téhle poznámky - musela někde nešťastně zapadnout. Nechtěla jsem ji ignorovat, takže reaguju pozdě, ale přece. Předesílám, že si Mezijezeří nijak necením - ta povídka je stará, začátečnická, chyby přiznávám. Bohužel /bohudík?/ ale na zcela jiných místech než ty; a tys mě vůbec nepřesvědčil, že by slabiny byly tam, kde ukazuješ. Obvykle kritiku i sebenegativnější přecházím bez reakce, natož že bych se obhajovala, ale tohle mě namíchlo - vypichovat po větách, slovech (!), co dělat mám, co nemám... - tohle mi opravdu není třeba.

Dál. Chraň se používat pod mými příspěvky chlemsty typu "pro domácími vlastizrádci, kolaboranty i cizáky okupovaný a drancovaný český stát i vymírající národ s jeho euroamerikanismy a tržním terorem ošklivě znásilněnou kulturou a jazykem těžkých časech rodí snad ještě méně, než se rodí českých dětí našemu pracujícímu lidu a inteligenci."

A nakonec: jestli tam něco naprosto není, pak "obžaloba zvrácenosti církve". Nejsem sice žádný klerofil, ale ani fašista, jakým ty se zdáš být. Ne, ani omylem. Tvým omylem.

Dík za tu zjevnou námahu, kterou sis s tímhle textem dal. Přesto tě ale musím poprosit ve vší slušnosti, které jsem schopna, abys mi už žádné věci nehodnotil. (Ale zakázat ti to pochopitelně nemůžu.) Nemám pocit, že by to jakkoli bylo k něčemu.


<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 27.9.2006 > zirael> máš sourozence?
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 27.9.2006 > prošla jsem si tvoje stylistický poznámky a myslím, že děláš zbytečně chytrého na špatném místě.
<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 27.9.2006 > ztratila> domněnka či tvrzení?
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 27.9.2006 >

zřetelný dojem, že se snažíš být chytrý za každou cenu. samozřejmě by bylo možno vzít libovolný dobře napsaný text a rozmetat ho tvrzeními, že namísto maličko patří trošičku, netoliko, nemnoho, částečně, neúplně... neoperuješ tu stylistikou, nějakými chybnými jevy, které napravuješ, ale vlastním vkusem: a víme, že deset lidí by jediný text posunulo deseti směry. s textem nepracuješ jako literát, člověk tvůrčí, ale jako bigotní pedagogo, který vnímá věci správné a chybné. chyba!!!


<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 29.9.2006 > ztratila> holky, vy musíte mít, když se logoutujete z vašeho teritoria, spoustu modřin od pouličních lamp..


kritiky k povídkám píšu v principu ty samé, nečiním rozdílu k přístupu k autorům (kupř. nedávno jsem tu zcela otevřeně vytkl jakési holčině chyby ve stavbě souvětí i když jsem z kritik pod tím věděl, že zrovna tyhle nepsala ona sama, ale její exspolužák, ten váš slavný Wieviegh či jak se píše), jak se můžeš snadno přesvědčit napříč literárními servery, kde jsou jich rozesety desítky, vyjma snad, že k přísněji hodnoceným nováčkům a těch co stojí/jsou postaveni stranou bývám schovívavější a přihlížím k předchozím kritikám a hodnocení díla, což je přirozené a rozumné, pakliže je sledována vyváženost hodnocení mezi těmi na slunci a těmi v koutku. Tento fakt povětšinou (jako zde) výslovně uvádím v úvodníku kritiky. K mazánkům davu bývám přísnější, již proto, že bytostně nesnáším kvůli mému citu pro rovnost a demokracii protekci, feudalizmus, pokrytectví a kulty vyvolených.

výtka že: "neoperuješ tu stylistikou, nějakými chybnými jevy, které napravuješ, ale vlastním vkusem" je vyvrácena již tou mojí kritikou a zvláště konkrétními příklady, ale ještě jednou: dvakrát opakující se slova po sobě, moderní a cizí slova v pokusu o text v archaické knižní češtině, chybná skladba vět se těžko dá napasovat do vlastního vkusu a pokusu o násilnou úpravu díla tak, aby mi osobně víc vyhovovalo. K ději a formulaci vět - pakliže odpovídají pravidlům ČJ, respektuji autorku.


shrňme si to: Zirael, protože je uvyklá si stát na výsluní a přijímat jako rozmazlený jedináček nekriticky obdivné kritiky od kámošů jako samozřejmost a důkaz dokonalosti své bytosti se náhodně střetla s příchozím zvenčí, nezatíženým předsudky a rituály zdejší komunity ani neovlivněným místním žebříčkem protekce a nejspíš proto vnitřně neunesla věcnou kritiku a po čase to nevydržela a hystericky zaječela a zadupala nožičkou.
Poněkud zoufalé obranné pokusy redaktorky ztratila se dají shrnout do snahy o ochranu vyhovujících starých pořádků, ve kterých je doma a odstranění či vykázání vetřelce někam do kouta.

Jako pedagog s tebou souhlasím - ten ziraelin text je dobře napsaný. Chvalitebně by byl, pakliže by byl prost slohových a pravopisných chyb a na výbornou při současném zlepšení výstavby, děje, hloubky a faktografie.

<reagovat 
 zirael (Občasný) - 29.9.2006 > Vihar> 

ad "Zirael, protože je uvyklá si stát na výsluní a přijímat jako rozmazlený jedináček nekriticky obdivné kritiky od kámošů jako samozřejmost a důkaz dokonalosti své bytosti se náhodně střetla s příchozím zvenčí, nezatíženým předsudky a rituály zdejší komunity ani neovlivněným místním žebříčkem protekce a nejspíš proto vnitřně neunesla věcnou kritiku a po čase to nevydržela a hystericky zaječela a zadupala nožičkou."

 

Vážně jsem měla, milý Vihare, poslední měsíce lehký spánek, ne, nežrala jsem se celé dny tvojí "kritikou", proč by taky, když jsem ji při rutinní kontrole poznámek před pár dny našla náhodou, že. Nevadí mi negativní kritika, je-li podložená. Dokonce mi ani nevadí negativní kritika nepodložená, ale aspoň snažící se mířit k věci. Tvoje výkřiky nejsou nic z toho, a navíc musím přiznat odpor k těm komunistickým žvástům, které lepíš k všem svým poznámkám a které mě nakonec možná vyprovokovaly k reakci spíš než ty "stylistické" opravy. Dodávám, že je nesmírně komické a zároveň udivující, jak často mají nově příchozí pocit, že tu fungují nějaké "žebříčky protekce", nebo snad dokonce "rituály".


<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 29.9.2006 > zirael> kritika nebyla ani negativní, ani nepodložená.
přeješ si důkaz?

pakliže ti připadá zdůvodněný poukaz na protekci a rituály komický a udivující, logoutuj se a zkus vyjít ven, ale jak říkám, bacha na pouliční lampy.

<reagovat 
ztratila (Občasný) - 29.9.2006 >

V tomto případě, Vihare, vůbec nejde o Zirael, která se velmi dobře obejde i bez mého zastání. Zarazila mě tvoje urputná, tuhá, absolutně demagogická a netvůrčí práce s textem.

Drtivá většina jevů, jež nazýváš “stylistickými nedostatky” není ničím víc než adekvátními obraty, které ty nahrazuješ vyjádřeními obdobného významu, které ovšem do textu (jeho vyznění, často i přirozeného rytmu) nezapadají. Na Ziraelinu labuť reaguješ vlastní kachnou, no co, obě přece plují po vodě… V jednom případě jí dokonce správný tvar (slizký) opravuješ na hrubici… Prostě zjevná kontraproduktivní snaha být chytrý za každou cenu, která se logicky míjí účinkem. Takto nemůže být tvůj názor brán vážně.

Ať už se pohybujeme v jakékoli konstelaci, mám pocit, že bychom měli mít na zřeteli především literaturu, která je spíše tvůrčí činností, než soutěží či strategickou hrou. A má takto vedle svých pravidel i onu část, v rámci níž musíme být otevření při myšlení používat hlavu.


<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 29.9.2006 > ztratila> Zkusily jste se, milá děvčata, místo toho, proč to říká zaobírat tím, co říká?

<reagovat 
ztratila (Občasný) - 29.9.2006 > Ano, pokud se podíváš na jednotlivý tvoje stylistický argumenty, přijdeš na to, že to jsou blbosti. Viz slizký -> slizský.
<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 29.9.2006 > ztratila> "přijdeš na TO, že TO..." víc netřeba psát, redaktorko..

<reagovat 
ztratila (Občasný) - 29.9.2006 > Myslíš, že tvoje opravování správně napsaných slov za hrubky a věcné nepochopení textu je údernější?:)
<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 29.9.2006 > ztratila> Příznačné, jak se úporně držíš jedné jediné chybky a do té samé škatulky se účelově snažíš narvat dobrou desítku věcných výtek k textu, přehlížejíc nejméně tři pochvalné věty vyvracející tvá tvrzení o shazování textu, aby jsi mohla prohlašovat, co prohlašuješ. Pakliže ovšem 3-4x po sobě "jsem" v jedné větě je slohově správně, věty prošpikované zájmenem "to" vrchol lidských vyjadřovacích schopností a výrazy typu "horní poklop" je lidové nářečí obyvatel sousedících s vojenskými výcvikovými prostory..

PS jaký je ženský ekvivalent ke slovu rytíř?

<reagovat 
ztratila (Občasný) - 29.9.2006 >

Prostě: vnímám, že jsi člověk demagogický a takto není možné s tebou o čemkoli diskutovat.

 

Na druhou stranu pouhým taháním se o slovíčka, které není založeno na nějakém věcném argumentu, nikoho o svý jazykový kompetenci nepřesvědčíš. Navíc v jazyce je jen málo oblastí, kde můžeš bohorovně mluvit o nějakém "jediném správném řešení", v literatuře ještě méně.


<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 29.9.2006 > ztratila> "vnímám, že jsi.."

ten, kdož vyžaduje důkazy pro trzení protistrany se velmi obtížně zařazuje mezi ryzí demagogy, avšak těší mne, že jsem, ač komunistická svině, přeci jen brán jako člověk
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 29.9.2006 >

Ano, mohli bychom si například exaktně dokázat, že drápy nemá jako, nýbrž zima, proč raději sjednaný/vyjednaný nocleh, vpodvečer/navečer. Možná bych ti mohla prozradit, že opakování spojky může být jak stylistickým nedostatkem, tak prostředkem gradace. Ale já už své řekla, nechci s tebou diskutovat. Game over.


<reagovat 
Vihar (Občasný) - 29.9.2006 > jediné správné řešení se zpravidla neuvádí slovy: "Divná asociace - Nebylo by lepší:" popř. "lépe"

Stojím si za tvrzením, že zcela postačující věcný argument v případě častého opakování slov je výčet jejich opakování v závislosti na délce textu, v němž se opakují.
Jsi snad jiného názoru?

<reagovat 
ztratila (Občasný) - 29.9.2006 > Samozřejmě. OdpověĎ najdeš výše.
<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 29.9.2006 > ztratila> Děsí mě, že se co nevidět u soudu setkám s ženskýma, které se vyskytují pod soudcovským talárem..

<reagovat 
ztratila (Občasný) - 29.9.2006 > Ano. A s čím přesně to souvisí?
<reagovat 
Ondrej Kern (Občasný) - 24.10.2006 >

výborná, ani jsem nedýchal. Já i Klostermann z tebe máme velikou radost.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
mystikus (Občasný) - 14.12.2014 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
<<<Starší    Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter