Za dlouhým tunelem
hloubeným světlomety
v půlnoční černé krajině
je malý pokoj,
v kterém voní květy,
parfém a jídlo z kuchyně,
v posteli pyžamo
a nové povlečení,
ručníky v koupelně
a prádlo v komoře,
tou vůní usínám,
vždy šťastný, vyléčený
jak vlnky kouzelně
na písku u moře.
A také když se ráno budím,
nos plný vlasů hostitelky
a její hlavu na své hrudi,
nejraději bych sáh pro pastelky,
paletu nebo aspoň oční stíny
a namaloval na peřiny,
(ač nemají to chlapi ve zvyku
a jinde úklid hopem beru),
že lítám v těžkým návyku
a pro tu něžnou atmosféru
těším se, jak nám svařím kávu,
z ledničky vyndám ranní stravu
a pak pečlivě ustelu,
vždyť učíš mě:
čím příjemnější ovzduší,
tím víc nás oba hladí po duši…
…jen překonat
tu nekonečnost tunelu! |